CS Knowledge Base

Sendžúró Hajaši (japonsky: 林 銑十郎; 23. února 1876 Kanazawa – 4. února 1943 Tokio) byl japonský generál a politik. V roce 1937 čtyři měsíce zastával funkci premiéra Japonska. Souběžně byl ministrem zahraničí a školství. Předtím též držel post ministra války (1934–1935). Sloužil jako velitel japonské císařské armády během mukdenského incidentu a invaze do Mandžuska.

Narodil se v samurajské rodině. Na začátku první čínsko-japonské války se přihlásil do armády. Po skončení války navštěvoval Císařskou japonskou vojenskou akademii a po promoci v červnu 1897 byl přidělen k 7. pěšímu pluku. V roce 1903 absolvoval Armádní štábní akademii. V rusko-japonské válce se zúčastnil obléhání Port Arthuru.^[1]

V letech 1918 až 1920 velel 57. pěšího pluku. V roce 1921 byl přidělen k Velitelství technického výzkumu. V letech 1921 až 1923 byl vedoucím přípravného kurzu na Japonské císařské vojenské akademii, poté byl přidělen ke Generálnímu inspektorátu vojenského výcviku. V letech 1923 až 1924 byl zástupcem japonské armády ve Společnosti národů. Poté následovalo další působení v Generálním inspektorátu vojenského výcviku v letech 1924 až 1925.

V roce 1925 se stal velícím důstojníkem 2. pěší brigády. V roce 1926 byl jmenován velitelem pevnosti Tokijského zálivu. V roce 1927 se stal velitelem Armádní válečné akademie a v roce 1928 byl jmenován zástupcem generálního inspektora vojenského výcviku. V roce 1929 se stal generálním důstojníkem velícím divizi císařské gardy.

V roce 1930, již s hodností generálporučíka, byl jmenován vrchním velitelem japonské korejské armády. Den po mukdenském incidentu (19. září 1931), bez povolení císaře nebo ústřední vlády v Tokiu, nařídil 39. smíšené brigádě překročit řeku Jalu a vtrhnout na čínské území do Mandžuska. Kabinet byl armádními kruhy donucen tuto svévoli akceptovat a 22. září dodatečně tento postup schválil. Tímto krokem si Hajaši získal mimořádný kredit v militaristických kruzích. Po operaci byl povýšen do hodnosti generála (1932), jmenován generálním inspektorem vojenského výcviku a členem Nejvyšší válečné rady, jímž pak byl v letech 1932 až 1934. Znovu jím byl od roku 1935 až do své smrti.

V letech 1934 až 1935 byl ministrem války. Provedl čistku a propustil z armády 5000 důstojníků, kteří byli stoupenci Arakiho Sadaa.^[2] V armádě podporoval frakci Tóseiha proti frakci Kódóha. V rámci ideového světa japonského militarismu upřednostňoval pravicovou doktrínu Fumimara Konoe proti "levicovým" radikálům vedeným Kingoro Hašimotem, kteří chtěli revolučními prostředky založit vojenský šógunát.

V roce 1937 krátce vedl nestranický kabinet. Hájil politiku jednoty náboženství a státu, která ale narážela v parlamentu.^[3] Rozpustil proto parlament a vyhlásil všeobecné volby v naději, že vytvoří hegemonii militaristických stran, zejména Šówa-kai. Volby ale militaristy neposílily a naopak potvrdily pozice občanských stran. Hajaši uvažoval, že ihned sněmovnu znovu rozpustí a vyhlásí volby nové, ale konzervativní a militaristická lobby v něj ztratila důvěru a donutila ho rezignovat.^[4] V letech 1940 až 1941 byl členem Tajné rady (poradní sbor císaře).

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Sendžúró Hajaši na Wikimedia Commons

Premiéři Japonska
Hirobumi Itó (1885–1888) • Kijotaka Kuroda (1888–1889) • Aritomo Jamagata (1889–1891) • Masajoši Macukata (1891–1892) • Hirobumi Itó (1892–1896) • Masajoši Macukata (1896–1898) • Hirobumi Itó (1898) • Šigenobu Ókuma (1898) • Aritomo Jamagata (1898–1900) • Hirobumi Itó (1900–1901) • Taró Kacura (1901–1906) • Kinmoči Saiondži (1906–1908) • Taró Kacura (1908–1911) • Kinmoči Saiondži (1911–1912) • Taró Kacura (1912–1913) • Gombei Jamamoto (1913–1914) • Šigenobu Ókuma (1914–1918) • Masatake Terauči (1916–1918) • Takaši Hara (1918–1921) • Korekijo Takahaši (1921–1922) • Tomosaburó Kató (1922–1923) • Gombei Jamamoto (1923–1924) • Keigo Kijoura (1924) • Takaaki Kató (1924–1926) • Reidžiró Wakacuki (1926–1927) • Giiči Tanaka (1927–1929) • Osači Hamaguči (1929–1931) • Reidžiró Wakacuki (1931) • Cujoši Inukai (1931–1932) • Makoto Saitó (1932–1934) • Keisuke Okada (1934–1936) • Kóki Hirota (1936–1937) • Sendžúró Hajaši (1937) • Fumimaro Konoe (1937–1939) • Kiičiró Hiranuma (1939) • Nobujuki Abe (1939–1940) • Micumasa Jonai (1940) • Fumimaro Konoe (1940–1941) • Hideki Tódžó (1941–1944) • Kuniaki Koiso (1944–1945) • Kantaró Suzuki (1945) • Naruhiko Higašikuni (1945) • Kidžúró Šidehara (1945–1946) • Šigeru Jošida (1946–1947) • Tecu Katajama (1947–1948) • Hitoši Ašida (1948) • Šigeru Jošida (1948–1954) • Ičiró Hatojama (1954–1956) • Tanzan Išibaši (1956–1957) • Nobusuke Kiši (1957–1960) • Hajato Ikeda (1960–1964) • Eisaku Sató (1964–1972) • Kakuei Tanaka (1972–1974) • Takeo Miki (1974–1976) • Takeo Fukuda (1976–1978) • Masajoši Óhira (1978–1980) • Zenkó Suzuki (1980–1982) • Jasuhiro Nakasone (1982–1987) • Noboru Takešita (1987–1989) • Sósuke Uno (1989) • Tošiki Kaifu (1989–1991) • Kiiči Mijazawa (1991–1993) • Morihiro Hosokawa (1993–1994) • Cutomu Hata (1994) • Tomiiči Murajama (1994–1996) • Rjútaró Hašimoto (1996–1998) • Keizó Obuči (1998–2000) • Joširó Mori (2000–2001) • Džuničiró Koizumi (2001–2006) • Šinzó Abe (2006–2007) • Jasuo Fukuda (2007–2008) • Taró Asó (2008–2009) • Jukio Hatojama (2009–2010) • Naoto Kan (2010–2011) • Jošihiko Noda (2011–2012) • Šinzó Abe (2012–2020) • Jošihide Suga (2020–2021) • Fumio Kišida (2021–2024) • Šigeru Išiba (2024–2025) • Sanae Takaičiová (od 2025)