CS Knowledge Base

Milánský klub získal na hostování záložníka Kevina-Prince Boatenga a odkoupil útočníka Zlatana Ibrahimoviće. Nakonec dorazil ještě další útočník, Robinho.^[2] Přes dorazivší jména zůstal 37letý hrotový útočník Filippo Inzaghi.^[3] První ligový zápas pod jeho vedením dopadl domácí výhrou nad Lecce 4:0.^[2] Ve druhém kole již nastoupil i Ibrahimović, ale hvězdný útok se neprosadil na půdě Ceseny, která Milánu uštědřila prohru 0:2.^[4] Na konci října utrpěl Allegri domácí porážku 1:2 proti Juventusu.^[5] V polovině října ale jeho taktika a gól Ibrahimoviće proti jeho bývalému klubu dopřála Rossoneri vítězství nad Interem Milán 1:0 v městském Derby della Madonnina.^[6]

Na hvězdnou konkurenci doplatil 30letý Ronaldinho, který během zimy odešel zpět do Brazílie.^[7] Do útoku naopak dorazil Antonio Cassano.^[8] Souboj na hřišti Juventusu 5. března se obešel bez útočníka Pata, na hrotu se tak ocitli Ibra a Cassano, které z pozice tzv. trequartisty podporoval Boateng, ovšem dobře hlídaný soupeřovým Filipem Melem. Zatímco se Mark van Bommel postaral o neprůchodnost milánského středu, další milánský středopolař Gennaro Gattuso vstřelil jedinou branku opatrného utkání.^[9] Rossoneri tak oplatili Juventusu podzimní prohru. První titul od roku 2004 si zajistii ve 36. kole remízou 0:0 na hřišti Říma.^[10]

Konec v Lize mistrů nadešel v osmifinále s Tottenhamem. Výhodu domácího prostředí Rossoneri nevyužili a prohráli 0:1. Allegri musel sáhnout ke střídání již v prvním poločase, když zraněného Abbiatiho nahradil Ameliou. Záložník Clarence Seedorf, již 34letý, nestíhal mladé soupeřovi hráče a byl později také vystřídán.^[11] V Londýně se Allegriho svěřenci nezmohli na více než remízu 0:0, která znamenala vyřazení.^[12]

I v sezóně 2011/12 měl být oporou ve středu obrany Thiago Silva po boku zkušeného Alessandra Nesty, případně Maria Yepese nebo Daniela Bonery.^[13] Obměna dlouholetých opor se děla i na jiných pozicích, na levém kraji obrany již nepůsobil Čech Marek Jankulovski ale Luca Antonini, jemuž byli konkurencí Gianluca Zambrotta a nová posila Taye Taiwo. Napravo působil spolehlivý Ignazio Abate. Záložní řadu již v zimě posílil Urby Emanuelson střídající se se stárnoucím Seedorfem, za zanitem byl také Gattuso.^[13] Kreativitě záložní řady měl pomoci příchod Alberta Aquilaniho.^[14]

Na začátku srpna 2011 získali hráči AC Milán italský superpohár hraný v Pekingu, soupeřem byl Inter Milán.^[15]

Allegri v lize poprvé zvítězil ve čtvrtém kole 1:0 proti Ceseně.^[16] V pátém kole nestačil na Juventus na jeho hřišti a s mužstvem trenéra Antonia Conteho prohrál 0:2. Za Bianconeri si proti Rossoneri poprvé zahrál záložník Andrea Pirlo, který v létě Milán po letech jakožto volný hráč opustil.^[17][18] V polovině ledna Allegriho mužstvo prohrálo 0:1 s Interem a navíc s tím samým soupeřem v květnu prohrálo 2:4.^[19][20]

V rámci Ligy mistrů postoupil Allegri do osmifinále, kde vyřadil Arsenal vedený Arsènem Wengerem, přičemž v prvním zápase vyhrál 4:0. Ve čtvrtfinále ovšem nestačil na Barcelonu s Lionelem Messim.^[21]

Italskou ligu se vzdor výkonům a gólům Ibrahimoviće obhájit nepodařilo, Allegriho tým se stal na jeho výkonech až příliš závislým a oproti minulé sezóně inkasoval o 13 gólů více.^[21] Pozici v centru hřiště si vydobyl Nizozemec Mark van Bommel, lídr, který odsunul kapitána Massima Ambrosiniho na lavičku náhradníků, van Bommelovi v záloze vypomáhali ještě Emanuelson a další novic Antonio Nocerino.^[22][23] Absenci tvořivosti spíše atletických a pohyblivých záložníků vyvažoval útok s Ibrahimovićem a Robinhem, podporovaní útočně laděnými krajními obránci.^[22][23]