CS Knowledge Base

Likud byl založen 11. září 1973 sloučením několika pravicových stran před volbami do Knesetu téhož roku.^[3] Šlo o sekulární volební koalici, kterou vedl bývalý vůdce paramilitární organizace Irgun Menachem Begin, ze strany Cherut. Likud byl koalicí až do roku 1988, kdy se jednotlivé frakce rozpustily a sloučily se v jednu politickou stranu. Název Likud, tj. konsolidace, vzešel právě z účelu „konsolidace pravicových sil“. Od svého založení se Likud těšil široké podpoře sefardských pracujících, kteří se za vlády levicové koalice Ma'arach cítili být diskriminováni.^[4]

Prvním premiérem za stranu Likud byl právě Menachem Begin, který stranu vedl k vítězství ve volbách v roce 1977, což bylo vůbec poprvé v izraelských politických dějinách, co levice nesestavila vládu. Likud vládl s podporou náboženských stran, což dalo vzniknout tzv. národnímu táboru.^[5] Begin během své vlády podepsal Dohody z Camp Davidu (1978) a Egyptsko-izraelskou mírovou smlouvu (1979). Ve volbách roku 1981 opět zvítězili a sestavili vládu na stejném půdorysu. Volby zdůraznily rozpory mezi populistickým křídlem Likudu v čele s Davidem Levym z Cherutu a liberálním křídlem, které zastupovalo politickou agendu sekulárního městského obyvatelstva.^[6]

Druhým premiérem za Likud byl Jicchak Šamir, který se poprvé stal premiérem v říjnu 1983 po Beginově rezignaci. Šamir, který byl bývalým vůdcem radikální podzemní organizace Lechi, která byla označována za teroristickou,^[7] byl vnímán jako zastánce tvrdší linie než Begin. Odmítal Dohody z Camp Davidu a ukončení první libanonské války.^[8] Volby roku 1984 dopadly vyrovnaně a vůdčí strany se dohodly na střídání ve vládě. Období zahájila vláda Šimona Perese ze strany Ma'arach, v polovině období se vystřídali a začal vládnout Šamir.^[9] Volby roku 1988 dopadly obdobně, ale Šamir tentokrát vládl s tolerancí Ma'arach. V roce 1990 Peres stáhl svoji toleranci a vyvolal hlasování o nedůvěře vládě. Šamir však sestavil novou vládu s pomocí náboženských stran. Za jeho vlády byli přivedeni do Izraele Židé z Ruska a Etiopie a na Západním břehu a v Pásmu Gazy se rozrůstaly židovské osady.

V roce 1992 Likud prohrál volby proti Izraelské straně práce a Šamir v březnu 1993 rezignoval na post předsedy strany.^[10]

Po rezignaci Šamira pořádala strana své historicky první primárky ke zvolení předsedy. Uspěl v nich bývalý velvyslanec v OSN, Benjamin Netanjahu.^[11] V roce 1995 byl v důsledku mírového procesu v izraelsko-palestinském konfliktu zavražděn premiér Jicchak Rabin, a to radikálním sionistou Jig'alem Amirem. V roce 1996 se proto konaly předčasné volby, ve kterých se sice Likud umístil těsně druhý, ale díky přímé volbě premiéra zvítězil Netanjahu.^[12] Ačkoliv Netanjahu během předvolební kampaně hlasitě kritizoval mírový proces, během své vlády podepsal jeho další část – Memorandum od Wye River (1998). To vedlo radikální křídlo Likudu ke kritice a poté i odtržení a založení strany Cherut – Národní hnutí. Novou stranu podpořil také Šamir, který byl z Netanjahua zklamán.^[13] Pod tíhou kritiky se Netanjahuova vláda v roce 1999 zhroutila. Ve volbách byl následně poražen Ehudem Barakem a rezignoval na svou funkci předsedy strany.

Ve stranických primárkách na předsedu zvítězil armádní důstojník a ministr obrany Ariel Šaron.^[14] Ten například velel Jednotce 101, která s ním v roce 1953 spáchala Kibíjský masakr. Později byl součástí velení během první libanonské války, přičemž byl shledán Kahanovou komisí jako nepřímo odpovědný za masakr v Sabře a Šatíle. Po zveřejnění zprávy byl nucen odejít z postu ministra obrany.^[15][16]

Roku 2000 se zhroutil mírový proces, jehož posledním výbojem byl Summit v Camp Davidu. Spolu s ním padla také izraelská vláda Ehuda Baraka. V roce 2001 se konaly předčasné volby premiéra, ve kterých Šaron zvítězil s 62 % hlasů. Roku 2002 se konaly další primárky na stranické vedení v Likudu, které vyvolal Netanjahu, nicméně v nich prohrál.^[17] Současně vypukla druhá intifáda a Izrael a Palestina se ponořily do nového kola násilí. Ačkoliv Šaron působil jako konzervativní vůdce, v roce 2005 prosadil plán jednostranného stažení izraelských osadníků a armády z okupovaného Pásma Gazy, což vedlo k dalšímu rozkolu ve straně.^[18] Pravicovější nacionalistické křídlo strany začalo podkopávat vládu Šarona.^[19] Ke kritikům se brzy přidal i Netanjahu, který ve vládě vykonával funkci ministra financí.

V listopadu 2005 Šaron veřejně oznámil, že hodlá odejít z Likudu a založit centristickou stranu Kadima. Na rok 2006 také vyhlásil další volby. Mezitím se o post předsedy Likudu utkalo sedm kandidátů. Zvítězil Netanjahu.^[20]

Volební průzkumy po zbytek roku 2005 ukazovaly drtivou porážku Likudu a velkou podporu pro Šaronovu stranu Kadima.^[21] V lednu 2006 však Šaron utrpěl hemoragickou cévní mozkovou příhodu, po které zůstal ve vegetativním stavu.^[22] V čele Kadimy ho nahradil Ehud Olmert, který stranu dovedl k volebnímu vítězství. Likud skončil až na čtvrtém místě s 9 % hlasů. Netanjahu však v roce 2007 obhájil funkci předsedy strany.

V roce 2008 Olmert podal demisi kvůli svému kriminálnímu vyšetřování. To vedlo k předčasným volbám v únoru 2009. Likud nyní skončil těsně na druhém místě, nicméně se mu podařilo sestavit vládu s dalšími spojenci z národního tábora – stranami Jisra'el bejtenu, Strana práce, Šas a Židovský domov. Strana práce koalici opustila v roce 2011. V roce 2012 Netanjahu ve stranických primárkách opět porazil Mošeho Feiglina a byl potvrzen předsedou strany.^[23]

V roce 2013 se konaly další předčasné volby. Pro volby sestavil Netanjahu společnou kandidátní listinu se stranou Jisra'el bejtenu Avigdora Liebermana.^[24] V červenci 2014 však strany přestaly spolupracovat. Netanjahu složil svou třetí vládu, která však vládla jen dva roky. V roce 2015 se konaly další předčasné volby, ve kterých Likud opět zvítězil a byla sestavena vláda na půdorysu národního tábora s náboženskými stranami. Další volby se konaly v roce 2019. Do nich Netanjahu domluvil koalici radikálních pravicových stran Unie pravicových stran, aby si zajistil spojence pro sestavení vlády.^[25] Do Likudu také přešli členové čerstvě rozpuštěné strany Kulanu.^[26]

Roku 2020 vyzval Netanjahua ve stranických primárkách na předsedu strany Gid'on Sa'ar, nicméně prohrál. Krátce poté Sa'ar Likud opustil a založil stranu Nová naděje.^[27] V březnu 2025 Sa'ar podepsal dohodu o splynutí své strany Nová naděje zpět do Likudu, s účinností při následujících volbách.^[28] V srpnu 2025 byl ústředním výborem Likudu schválen Sa'arův návrat do strany.^[29]

Před volbami 2021 se do Likudu sloučila strana Gešer.^[30] Ve volbách 2021 se na kandidátní listině strany Likud poprvé v historii objevil muslim.^[31]

Před volbami v roce 2022 Netanjahu sestavil koalici s podporou radikálních až extremistických stran hájících zájmy zejména izraelských osadníků Náboženský sionismus, Židovská síla a No'am. Opět, aby měl koaličního partnera.^[32] Po vítězných volbách Netanjahu sestavil jednu z nejvíce nacionálně radikálních izraelských vlád s členstvím náboženských stran a krajní pravicí.^[33][34] Během této vlády se v roce 2023 odehrál teroristický útok Hamásu na Izrael a vypukla válka v Pásmu Gazy. Mezinárodní trestní soud v roce 2024 vydal zatykače na Netanjahua coby premiéra a Jo'ava Galanta coby ministra obrany. Byli obviněni z odpovědnosti za páchání válečných zločinů.^[35] Mezitím Mezinárodní soudní dvůr v Haagu projednával obvinění z páchání genocidy vůči Palestincům.^[36]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Likud na anglické Wikipedii.

• Cherut

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Likud na Wikimedia Commons
• (hebrejsky) Oficiální internetové stránky