Likud (hebrejsky הליכוד Ha-Likud, doslova „konsolidace“), oficiálním názvem Likud – Národně liberální hnutí (hebrejsky הַלִּיכּוּד – תנועה לאומית ליברלית Ha-Likud – Tnu'ah Leumit Liberalit), je hlavní pravicová izraelská politická strana.[1] Byla založena v roce 1973 jako aliance několika pravicových a liberálních stran.

Vítězství Likudu v parlamentních volbách do Knesetu v roce 1977 byl největší zvrat v politické historii Izraele a bylo to rovněž poprvé, kdy v tomto státě zvítězila pravicová politická strana.[2] Strana následně stála v čele izraelských vlád až do roku 1992, a poté přerušovaně v letech 1996 až 1999 a 2001 až 2006. V roce 2005 se rozštěpila, když ji opustil její tehdejší předseda Ariel Šaron a založil novou stranu Kadima, s níž vyhrál následující volby v roce 2006. Od roku 2009 stojí Likud pod vedením Benjamina Netanjahua v čele izraelských vlád.

Historie

Založení a éra Menachema Begina (1977–1983)

Menachem Begin (1978)

Likud byl založen 11. září 1973 sloučením několika pravicových stran před volbami do Knesetu téhož roku.[3] Šlo o sekulární volební koalici, kterou vedl bývalý vůdce paramilitární organizace Irgun Menachem Begin, ze strany Cherut. Likud byl koalicí až do roku 1988, kdy se jednotlivé frakce rozpustily a sloučily se v jednu politickou stranu. Název Likud, tj. konsolidace, vzešel právě z účelu „konsolidace pravicových sil“. Od svého založení se Likud těšil široké podpoře sefardských pracujících, kteří se za vlády levicové koalice Ma'arach cítili být diskriminováni.[4]

Prvním premiérem za stranu Likud byl právě Menachem Begin, který stranu vedl k vítězství ve volbách v roce 1977, což bylo vůbec poprvé v izraelských politických dějinách, co levice nesestavila vládu. Likud vládl s podporou náboženských stran, což dalo vzniknout tzv. národnímu táboru.[5] Begin během své vlády podepsal Dohody z Camp Davidu (1978) a Egyptsko-izraelskou mírovou smlouvu (1979). Ve volbách roku 1981 opět zvítězili a sestavili vládu na stejném půdorysu. Volby zdůraznily rozpory mezi populistickým křídlem Likudu v čele s Davidem Levym z Cherutu a liberálním křídlem, které zastupovalo politickou agendu sekulárního městského obyvatelstva.[6]

Éra Jicchaka Šamira (1983–1993)

Jicchak Šamir (1980)

Druhým premiérem za Likud byl Jicchak Šamir, který se poprvé stal premiérem v říjnu 1983 po Beginově rezignaci. Šamir, který byl bývalým vůdcem radikální podzemní organizace Lechi, která byla označována za teroristickou,[7] byl vnímán jako zastánce tvrdší linie než Begin. Odmítal Dohody z Camp Davidu a ukončení první libanonské války.[8] Volby roku 1984 dopadly vyrovnaně a vůdčí strany se dohodly na střídání ve vládě. Období zahájila vláda Šimona Perese ze strany Ma'arach, v polovině období se vystřídali a začal vládnout Šamir.[9] Volby roku 1988 dopadly obdobně, ale Šamir tentokrát vládl s tolerancí Ma'arach. V roce 1990 Peres stáhl svoji toleranci a vyvolal hlasování o nedůvěře vládě. Šamir však sestavil novou vládu s pomocí náboženských stran. Za jeho vlády byli přivedeni do Izraele Židé z Ruska a Etiopie a na Západním břehu a v Pásmu Gazy se rozrůstaly židovské osady.

V roce 1992 Likud prohrál volby proti Izraelské straně práce a Šamir v březnu 1993 rezignoval na post předsedy strany.[10]

První éra Benjamina Netanjahua (1993–1999)

Po rezignaci Šamira pořádala strana své historicky první primárky ke zvolení předsedy. Uspěl v nich bývalý velvyslanec v OSN, Benjamin Netanjahu.[11] V roce 1995 byl v důsledku mírového procesu v izraelsko-palestinském konfliktu zavražděn premiér Jicchak Rabin, a to radikálním sionistou Jig'alem Amirem. V roce 1996 se proto konaly předčasné volby, ve kterých se sice Likud umístil těsně druhý, ale díky přímé volbě premiéra zvítězil Netanjahu.[12] Ačkoliv Netanjahu během předvolební kampaně hlasitě kritizoval mírový proces, během své vlády podepsal jeho další část – Memorandum od Wye River (1998). To vedlo radikální křídlo Likudu ke kritice a poté i odtržení a založení strany Cherut – Národní hnutí. Novou stranu podpořil také Šamir, který byl z Netanjahua zklamán.[13] Pod tíhou kritiky se Netanjahuova vláda v roce 1999 zhroutila. Ve volbách byl následně poražen Ehudem Barakem a rezignoval na svou funkci předsedy strany.

Éra Ariela Šarona (1999–2005)

Ariel Šaron (2001)

Ve stranických primárkách na předsedu zvítězil armádní důstojník a ministr obrany Ariel Šaron.[14] Ten například velel Jednotce 101, která s ním v roce 1953 spáchala Kibíjský masakr. Později byl součástí velení během první libanonské války, přičemž byl shledán Kahanovou komisí jako nepřímo odpovědný za masakr v Sabře a Šatíle. Po zveřejnění zprávy byl nucen odejít z postu ministra obrany.[15][16]

Roku 2000 se zhroutil mírový proces, jehož posledním výbojem byl Summit v Camp Davidu. Spolu s ním padla také izraelská vláda Ehuda Baraka. V roce 2001 se konaly předčasné volby premiéra, ve kterých Šaron zvítězil s 62 % hlasů. Roku 2002 se konaly další primárky na stranické vedení v Likudu, které vyvolal Netanjahu, nicméně v nich prohrál.[17] Současně vypukla druhá intifáda a Izrael a Palestina se ponořily do nového kola násilí. Ačkoliv Šaron působil jako konzervativní vůdce, v roce 2005 prosadil plán jednostranného stažení izraelských osadníků a armády z okupovaného Pásma Gazy, což vedlo k dalšímu rozkolu ve straně.[18] Pravicovější nacionalistické křídlo strany začalo podkopávat vládu Šarona.[19] Ke kritikům se brzy přidal i Netanjahu, který ve vládě vykonával funkci ministra financí.

V listopadu 2005 Šaron veřejně oznámil, že hodlá odejít z Likudu a založit centristickou stranu Kadima. Na rok 2006 také vyhlásil další volby. Mezitím se o post předsedy Likudu utkalo sedm kandidátů. Zvítězil Netanjahu.[20]

Druhá éra Benjamina Netanjahua (od 2006)

Benjamin Netanjahu (2024)

Volební průzkumy po zbytek roku 2005 ukazovaly drtivou porážku Likudu a velkou podporu pro Šaronovu stranu Kadima.[21] V lednu 2006 však Šaron utrpěl hemoragickou cévní mozkovou příhodu, po které zůstal ve vegetativním stavu.[22] V čele Kadimy ho nahradil Ehud Olmert, který stranu dovedl k volebnímu vítězství. Likud skončil až na čtvrtém místě s 9 % hlasů. Netanjahu však v roce 2007 obhájil funkci předsedy strany.

V roce 2008 Olmert podal demisi kvůli svému kriminálnímu vyšetřování. To vedlo k předčasným volbám v únoru 2009. Likud nyní skončil těsně na druhém místě, nicméně se mu podařilo sestavit vládu s dalšími spojenci z národního tábora – stranami Jisra'el bejtenu, Strana práce, Šas a Židovský domov. Strana práce koalici opustila v roce 2011. V roce 2012 Netanjahu ve stranických primárkách opět porazil Mošeho Feiglina a byl potvrzen předsedou strany.[23]

V roce 2013 se konaly další předčasné volby. Pro volby sestavil Netanjahu společnou kandidátní listinu se stranou Jisra'el bejtenu Avigdora Liebermana.[24] V červenci 2014 však strany přestaly spolupracovat. Netanjahu složil svou třetí vládu, která však vládla jen dva roky. V roce 2015 se konaly další předčasné volby, ve kterých Likud opět zvítězil a byla sestavena vláda na půdorysu národního tábora s náboženskými stranami. Další volby se konaly v roce 2019. Do nich Netanjahu domluvil koalici radikálních pravicových stran Unie pravicových stran, aby si zajistil spojence pro sestavení vlády.[25] Do Likudu také přešli členové čerstvě rozpuštěné strany Kulanu.[26]

Roku 2020 vyzval Netanjahua ve stranických primárkách na předsedu strany Gid'on Sa'ar, nicméně prohrál. Krátce poté Sa'ar Likud opustil a založil stranu Nová naděje.[27] V březnu 2025 Sa'ar podepsal dohodu o splynutí své strany Nová naděje zpět do Likudu, s účinností při následujících volbách.[28] V srpnu 2025 byl ústředním výborem Likudu schválen Sa'arův návrat do strany.[29]

Před volbami 2021 se do Likudu sloučila strana Gešer.[30] Ve volbách 2021 se na kandidátní listině strany Likud poprvé v historii objevil muslim.[31]

Před volbami v roce 2022 Netanjahu sestavil koalici s podporou radikálních až extremistických stran hájících zájmy zejména izraelských osadníků Náboženský sionismus, Židovská síla a No'am. Opět, aby měl koaličního partnera.[32] Po vítězných volbách Netanjahu sestavil jednu z nejvíce nacionálně radikálních izraelských vlád s členstvím náboženských stran a krajní pravicí.[33][34] Během této vlády se v roce 2023 odehrál teroristický útok Hamásu na Izrael a vypukla válka v Pásmu Gazy. Mezinárodní trestní soud v roce 2024 vydal zatykače na Netanjahua coby premiéra a Jo'ava Galanta coby ministra obrany. Byli obviněni z odpovědnosti za páchání válečných zločinů.[35] Mezitím Mezinárodní soudní dvůr v Haagu projednával obvinění z páchání genocidy vůči Palestincům.[36]

Ideologie a program

V původním programu strany z roku 1977 bylo uvedeno, že právo židovského národa na Zemi izraelskou (Erec Jisra'el) je „věčné a nesporné“. Bylo vymezeno, že Judea a Samaří (tj. Západní břeh Jordánu) jsou součástí Izraele a že „mezi mořem a řekou Jordán bude pouze izraelská suverenita“.[37][38] Podle programu by případný „vznik státu Palestina ohrozil existenci státu Izrael“.[37] K otázce izraelských osad na okupovaných palestinských území program uváděl: „Osadnictví, městské i venkovské, ve všech částech Země izraelské je ústředním bodem sionistického úsilí o vykoupení země“.[37] Strana slíbila osadníkům podporu a propagaci osadnictví mezi mládeží. Orgnizaci pro osvobození Palestiny označoval za teroristickou organizaci konající v zájmu sovětského imperialismu.[37]

V programu z roku 1999, který reagoval na mírový proces v izraelsko-palestinském konfliktu, bylo uvedeno, že Likud bude považovat vyhlášení státu Palestina za porušení dohod. Uznání státu Palestina vysloveně odmítli. Za trvalou východní hranici státu Izrael v programu označili řeku Jordán.[39] K otázce osadnictví uváděl: „Židovské komunity v Judeji, Samaří a Gaze jsou ztělesněním sionistických hodnot. Osídlení země je jasným vyjádřením nedotknutelného práva židovského lidu na Zemi izraelskou.“ Strana slibovala jejich další rozvoj a rozšiřování.[39] O Jeruzalémě, jehož východní část Izrael dříve nezákonně anektoval, program stanovil: „Jeruzalém je věčné, sjednocené hlavní město Státu Izrael a pouze Izraele.“[39] V programu Likud také potvrdil, že podporuje anexi Golanských výšin a šíření tamních izraelských osad.[39]

Strana tvrdí, že podporuje volnotržní kapitalistický a ekonomicky liberální program, ačkoli v praxi většinou přijala smíšenou hospodářskou politiku. Likud prosadil legislativu, která výrazně snížila daň z přidané hodnoty (DPH), daň z příjmu a daň z příjmu právnických osob, a také cla. Stejně tak zavedli volný obchod (zejména s Evropskou unií a Spojenými státy) a zrušili některé monopoly. Kromě toho privatizovali řadu státních společností (např. El Al a Banku Le'umi) a přistoupili k privatizaci pozemků v Izraeli, které dosud symbolicky držel stát „jménem židovského lidu“. Likud dlouhodobě drží poměrně fiskálně konzervativní ekonomický postoj. Kritizují také odbory Histadrut.[40][41]

Od 90. let Likud zastává nekompromisní postoj vůči Íránu a jeho zástupným milicím, jako je libanonský Hizballáh.[42][43] Premiéři strany Ariel Šaron a Benjamin Netanjahu se obvykle snaží zlepšit vztahy s Ruskem. Od ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 je však Likud rozdělený, přičemž předseda strany Netanjahu se snaží udržovat pracovní vztahy s Ruskem a Vladimirem Putinem a vyhnout se zapojení do konfliktu.[44][45] Vlády strany udržovaly úzké vazby s Republikánskou stranou ve Spojených státech, což vedlo k vnímání preference republikánů před konkurenční Demokratickou stranou.[46]

Likud má dlouhodobé politické vazby na maďarskou stranu Fidesz, což vedlo k vřelým diplomatickým vztahům mezi Netanjahuovou vládou a maďarskou vládou Viktora Orbána.[47] V posledních letech si Likud upevňoval vazby s evropskými pravicově populistickými politickými stranami, včetně španělské strany Vox,[48][49] italské Lega,[50] portugalské Chega,[51] nizozemské Strany pro svobodu,[52] francouzského Národního sdružení,[53][54] Švédských demokratů,[55][56] Dánské lidové strany,[57] Svazu pro sjednocení Rumunů[58] a belgické Vlaams Belang.[59] V roce 2025 se Likud stal první pozorovatelskou stranou nacionalistické evropské strany Patrioti.eu.[60]

Vůdci strany

Volební výsledky

Volby Lídr Počet hlasů Hlasy % Mandátů Změna
1973 Menachem Begin 473 309 30,2
39/120
7
1977 583 968 33,4
43/120
4
1981 718 941 37,1
48/120
3
1984 Jicchak Šamir 661 302 31,9
41/120
7
1988 709 305 31,1
40/120
1
1992 651 229 24,9
32/120
8
1996 Benjamin Netanjahu 767 401 25,1
22/120
10
1999 468 103 14,1
19/120
3
2003 Ariel Šaron 925 279 29,4
38/120
19
2006 Benjamin Netanjahu 281 996 9
12/120
26
2009 729 054 21,6
27/120
15
2013 884 631 23,3
20/120
7
2015 984 966 23,4
30/120
10
2019 (duben) 1 138 772 26,5
35/120
5
2019 (září) 1 113 617 25,1
32/120
3
2020 1 349 171 29,5
36/120
4
2021 1 066 892 24,2
30/120
6
2022 1 115 049 23,4
32/120
2

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Likud na anglické Wikipedii.

  1. A guide to the political parties battling for Israel’s future. The Washington Post. 2015-03-15. Dostupné online [cit. 2025-11-04]. ISSN 0190-8286. (anglicky)
  2. Begin, Likud Elected to Lead Israeli Government in Landslide [online]. 2023-05-17 [cit. 2025-11-04]. Dostupné online. (anglicky)
  3. ČEJKA, Marek. Dějiny moderního Izraele. Praha: Grada Publishing, 2011. 351 s. ISBN 978-80-247-2910-7. S. 142.
  4. PELED, Yoav. Roar of the Lion: Shas and the Challenge to Israeli Identity. Israel Studies Bulletin. 2001, roč. 16, čís. 2, s. 8–13. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. ISSN 1065-7711.
  5. ALGEMEINER, The. Israeli Elections Results: Likud Tied With Blue and White, But Right-Wing Bloc Remains Larger, Handing Netanyahu the Victory [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky)
  6. HIRSCHL, Ran. Towards Juristocracy: The Origins and Consequences of the New Constitutionalism. [s.l.]: Harvard University Press 306 s. Dostupné online. ISBN 978-0-674-03867-7. (anglicky)
  7. TERROR OUT OF ZION - IRGUN ZVAI LEUMI, LEHI, AND THE PALESTINE UNDERGROUND, 1929-1949 | Office of Justice Programs. www.ojp.gov [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné online.
  8. MAN IN THE NEWS; ISRAEL'S OTHER HALF: YITZHAK SHAMIR (Published 1986). www.nytimes.com. 1986-10-21. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky)
  9. SHAMIR CABINET SWORN IN, ACCORDING TO ROTATION (Published 1986). www.nytimes.com. 1986-10-21. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky)
  10. Obituary: former Israeli Prime Minister Yitzhak Shamir. BBC News. 2012-06-30. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky)
  11. Israel's Likud Passes Torch, Naming Netanyahu Leader (Published 1993). www.nytimes.com. 1993-03-26. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky)
  12. https://web.archive.org/web/20201026044634/http://www.nrg.co.il/online/1/ART/977/618.html
  13. Shamir, Opposing Netanyahu, Takes Further Turn to Right (Published 1999). www.nytimes.com. 1999-03-25. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky)
  14. Sep 03, 1999, page 2 - The Philadelphia Inquirer at Newspapers.com. Newspapers.com [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky)
  15. Israel: Ariel Sharon’s Troubling Legacy | Human Rights Watch [online]. 2014-01-11 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky)
  16. BEAUMONT, Peter. Ariel Sharon: a warrior blamed for massacres and praised for peacemaking. The Guardian. 2014-01-11. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. ISSN 0261-3077. (anglicky)
  17. Sharon wins leadership battle on 'difficult day' - Nov. 28, 2002. edition.cnn.com [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-06-26.
  18. Early Election Likely To Follow Gaza Pullout. Forbes. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-02-19. (anglicky)
  19. Sharon Faces Leadership Vote Forced by Political Opponents (Published 2005). www.nytimes.com. 2005-09-26. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky)
  20. Far-right ex-MK Feiglin dips feet back into Likud after failed solo Knesset run. The Times of Israel. 2022-07-03. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. ISSN 0040-7909. (anglicky)
  21. Netanyahu set for Sharon clash - Dec 19, 2005. edition.cnn.com [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-02-25. (anglicky)
  22. JOFFE, Lawrence. Ariel Sharon obituary. The Guardian. 2014-01-11. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. ISSN 0261-3077. (anglicky)
  23. Netanyahu won the Likud battle, but he may lose the war. Haaretz.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-06-06. (anglicky)
  24. LESHEM, Elie. Netanyahu, Liberman announce they’ll run joint list for Knesset, pledge strong leadership. The Times of Israel. 2012-10-25. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. ISSN 0040-7909. (anglicky)
  25. LEVINSON, Chaim. Top posts for merging with Kahanists: Netanyahu, far-right party reach deal. Haaretz.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-12-05. (anglicky)
  26. NEWMAN, Marissa. Likud okays merger with Kulanu, confirms Netanyahu as PM candidate. The Times of Israel. 2019-05-28. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. ISSN 0040-7909. (anglicky)
  27. STAFF, ToI. ‘He’s dangerous’: Ex-Likud MK who joined Sa’ar rules out gov’t with Netanyahu. The Times of Israel. 2020-12-26. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. ISSN 0040-7909. (anglicky)
  28. Sa’ar’s New Hope signs agreement to merge with Netanyahu’s Likud in next elections. The Times of Israel. 2025-03-13. Dostupné online [cit. 2025-08-15]. ISSN 0040-7909. (anglicky)
  29. SOKOL, Sam. Ruling Likud party approves merger with Gideon Sa’ar’s New Hope. The Times of Israel. 2025-08-13. Dostupné online [cit. 2025-08-15]. ISSN 0040-7909. (anglicky)
  30. Likud edges up, Left bloc slumps in polls – www.israelhayom.com [online]. 2021-02-08 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky)
  31. Netanyahu’s Likud Names Muslim Candidate to Woo Israel’s Arabs. Bloomberg.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-02-28. (anglicky)
  32. Israel elections: Benjamin Netanyahu pushes Kahanist into Knesset. The Jerusalem Post | JPost.com [online]. 2021-02-03 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky)
  33. Israel elections: Benjamin Netanyahu pushes Kahanist into Knesset | The Jerusalem Post. The Jerusalem Post | JPost.com [online]. 2021-02-03 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky)
  34. Israel's most right-wing government agreed under Benjamin Netanyahu. www.bbc.com. 2022-12-21. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky)
  35. Mezinárodní trestní soud vydal zatykač na Netanjahua: Co to znamená?. www.seznamzpravy.cz [online]. 2024-11-21 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online.
  36. Application of the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide in the Gaza Strip (Sou. www.icj-cij.org [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné online.
  37. 1 2 3 4 Original Party Platform of the Likud Party 1977. www.jewishvirtuallibrary.org [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné online.
  38. HERNANDEZ, Joe. How interpretations of the phrase 'from the river to the sea' made it so divisive. NPR. 2023-11-09. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky)
  39. 1 2 3 4 Likud - Platform. www.knesset.gov.il [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-10-06.
  40. MK Regev calls for 80% tax on top earners. Globes [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-07-01. (hebrejsky)
  41. Netanyahu presents Likud economic platform. Globes. 2022-03-08. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky)
  42. PARSI, Trita. 16 With Likud, the Periphery Doctrine Returns. [s.l.]: Yale University Press Dostupné online. ISBN 978-0-300-13806-1. doi:10.12987/9780300138061-018/html. S. 190–201. (anglicky)
  43. Exclusive: Netanyahu urges ‘overwhelming pressure’ to stop Iran. www.i24news.tv [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné online.
  44. KELLER-LYNN, Carrie. Netanyahu blames PM for Russia ‘crisis’; Lapid: You haven’t bothered to get updates. The Times of Israel. 2022-07-26. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. ISSN 0040-7909. (anglicky)
  45. KELLER-LYNN, Carrie. Netanyahu tells government to be quiet on Russia and focus on Iran. The Times of Israel. 2022-02-28. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. ISSN 0040-7909. (anglicky)
  46. ‘Netanyahu is essentially an Israeli Republican’. POLITICO [online]. 2019-08-15 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky)
  47. DEZSO, Andras. The Roots of Orban’s Strong Bond with Israel and its PM [online]. 2023-11-14 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky)
  48. Spain's far-right party visits Israel, strengthens ties with Likud. www.aa.com.tr [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné online.
  49. BARTOV, Shira Li. Israeli minister addresses convention hosted by Vox, Spanish far-right party criticized for neo-Nazi ties [online]. 2024-05-19 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky)
  50. Salvini prepara il suo cantiere nero per sorpassare Meloni in Europa. la Repubblica [online]. 2023-10-10 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (italsky)
  51. Salvini (esperado) e partido de Netanyahu (surpresa) foram apoiar Ventura. PSD cancelou e IL também mudou de ideias (sem explicar porquê). Expresso [online]. 2021-05-30 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (portugalsky)
  52. Likud sends support to anti-Islam Wilders while courting Islamists at home. The Jerusalem Post | JPost.com [online]. 2021-04-18 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky)
  53. HOFFMAN, Maayan. Diaspora Affairs Minister Chikli Stands by Praise for France’s Le Pen - Exclusive [online]. 2024-07-10 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky)
  54. France’s Macron slams Israeli minister’s backing of Marine Le Pen. Al Jazeera [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky)
  55. Seizing on pro-Israel stance, Likud poised to move closer to far-Right parties in Europe – www.israelhayom.com [online]. 2023-06-12 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky)
  56. GALE, Ben. Likud poised to end boycott of Swedish nationalist party [online]. 2023-06-13 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky)
  57. Likud aims to build ties with conservative parties abroad. The Jerusalem Post | JPost.com [online]. 2015-09-07 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky)
  58. TIBON, Amir. Israeli pivot toward European far right pushed by Likud lawmaker. Haaretz.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-08-28. (anglicky)
  59. RAVID, Barak. Boycotted by Jews in Belgium, welcomed by Likud deputy minister in Israel. Haaretz.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-01-29. (anglicky)
  60. Likud joins European right-wing political alliance Patriots.eu. The Jerusalem Post | JPost.com [online]. 2025-02-09 [cit. 2026-01-04]. Dostupné online. (anglicky)

Související články

Externí odkazy