Na tento článek je přesměrováno heslo Persie. O historických státních útvarech pojednává článek Perská říše.

Írán,[pozn. 1] plným názvem Íránská islámská republika,[pozn. 2] dříve známý jako Persie, je stát v západní Asii. Na západě sousedí s Irákem, na severozápadě s Tureckem, na severu s Ázerbájdžánem, Arménií, Kaspickým mořem a Turkmenistánem, na východě s Afghánistánem, na jihovýchodě s Pákistánem a na jihu s Ománským zálivem a Perským zálivem. Je jednou z nejhornatějších zemí světa, většinu země zaujímá Íránská náhorní plošina, podnebí je rozmanité od horkého aridního a semiaridního až po subtropické. Írán se dělí na 31 provincií, na ploše 1,65 milionu km² žije přibližně 93 milionů obyvatel.[3] Řadí se tak na 17. místo na světě jak v geografické rozloze, tak v počtu obyvatel, je šestou největší zemí v Asii. Hlavním a největším městem je Teherán, mezi další velká města patří Mašhad, Isfahán, Karaj a Šíráz. V mnohonárodnostní říši tvoří většinu Peršané, dále zde žijí Ázerbájdžánci, Kurdové, Lúrové, Balúčové. Úředním jazykem je perština, nejrozšířenější menšinové jazyky jsou ázerbájdžánština a kurdština. Írán je oficiálně islámskou republikou, přes 90 % jsou ší'ité, 5–⁠⁠⁠⁠⁠⁠10 % sunnité a súfí.

Írán, který je kolébkou civilizace, je osídlen již od mladšího paleolitu. Velkou část Íránu jako politický celek poprvé sjednotili Médové pod vedením Kiaxarese v 7. století př. n. l. a svého územního vrcholu dosáhl v 6. století př. n. l., kdy Kýros II. založil Achaimenovskou říši, jednu z největších ve starověku. Ve 4. století př. n. l. si říši podrobil Alexandr Veliký. Íránské povstání založilo ve 3. století př. n. l. Parthskou říši a osvobodilo zemi, kterou ve 3. století n. l. nahradila Sasánovská říše. Ve starověkém Íránu došlo k nejranějšímu rozvoji písma, zemědělství, urbanizace, náboženství a centrální vlády. Sasánovská éra je považována za zlatý věk v dějinách íránské civilizace. V 7. století našeho letopočtu si oblast podmanili muslimové, což vedlo k islamizaci Íránu. Země se stala hlavním centrem islámské kultury a vzdělanosti. Literatura, filozofie, matematika, medicína, astronomie a umění, které vzkvétaly za sasánovské éry, byly obnoveny během islámského zlatého věku a perské renesance, kdy řada íránských muslimských dynastií ukončila arabskou nadvládu, oživila perský jazyk a vládla zemi až do seldžuckých a mongolských v výbojů v 11. až 14. století.

V 16. století obnovila domácí dynastie Safíovců jednotný íránský stát, jehož oficiálním náboženstvím byla ší'itská isná ašaríja. Za vlády Afšárovců v 18. století byl Írán přední světovou velmocí, což však přestalo platit poté, co se na konci 18. století dostali k moci Kádžarovci. Na počátku 20. století došlo k perské ústavní revoluci a nastolení dynastie Pahlavíů Rezá Šáhem Pahlavím, který v roce 1925 sesadil posledního kadžárovského šáha. Pokusy Muhammada Mosaddeka znárodnit ropný průmysl vedly v roce 1953 k angloamerickému převratu. Po íránské revoluci byla v roce 1979 monarchie svržena a Rúholláh Chomejní, který se stal prvním nejvyšším vůdcem, založil Íránskou islámskou republiku. V roce 1980 Irák napadl Írán, což vyvolalo osm let trvající íránsko-iráckou válku, která skončila nerozhodným výsledkem. Írán se od té doby zapojil do zástupných válek s Izraelem a Saúdskou Arábií; v roce 2025 eskalovaly izraelské útoky na Írán napětí do íránsko-izraelské války. Po válce a uprostřed rostoucí ekonomické krize vypukly koncem prosince 2025 velké protesty.[4] Spojené státy americké a Izrael zahájily koncem února 2026 rozsáhlý útok na Írán s deklarovaným cílem svrhnout tamní režim.[5]

Írán je oficiálně unitární islámská republika s prezidentským systémem, hlavou státu a vrcholnou politickou i náboženskou autoritou je nejvyšší vůdce. Vláda je autoritářská a je předmětem rozsáhlé kritiky za výrazné porušování lidských práv a občanských svobod. Írán je významnou regionální mocností díky svým velkým zásobám fosilních paliv, včetně druhých největších zásob zemního plynu na světě, třetích největších prokázaných zásob ropy, své geopoliticky významné poloze, vojenským schopnostem, kulturní hegemonii, regionálnímu vlivu a roli světového centra ší'itského islámu. V indexu lidského rozvoje se umístil na 78. místě, íránská ekonomika je 24. největší na světě podle parity kupní síly. V Íránu se nachází 28 památek světového dědictví. Je zakládajícím členem Organizace spojených národů, Organizace ekonomické spolupráce, Organizace islámské spolupráce, Organizace zemí vyvážejících ropu, Šanghajské organizace pro spolupráci a členem BRICS.[6]

Etymologie

Inscription of Ardeshir Babakan (ruling 224–242) in Naqsh-e Rostam
Dobře zachovaný reliéf Ardašíra I. (224–242 n. l.) v Nakš-e Rustam . Nápis zmiňuje: „Toto je postava vyznavače Mazdy, pána Ardašíra, krále Íránu.“[7]

Termín Írán („země Árijců“) pochází z středoperského Ērān, poprvé doložený nápisem ze 3. století v Nakš-e Rustam, s doprovodným parthským nápisem používajícím termín Aryān v odkazu na Íránce.[8] Termíny Ērān a Aryān jsou sklonné množné tvary genitivních podstatných jmen ēr- (střední perština) a ary- (parthština), oba pocházejí z protoíránského jazyka *arya- (ve významu „Árijec “, tj. „z Íránců“),[8][8] uznávaného jako derivát protoindoevropského jazyka *ar-yo-, což znamená „ten, kdo se (dovedně) skládá“.[9] Podle íránské mytologie pochází název země od Irádže, legendárního prince a krále.[8]

Historicky byl Írán na Západě označován jako Persie[10][11][12] především díky spisům řeckých historiků, kteří celý Írán označovali jako Persís (starořecky: Περσίς; ze staroperského 𐎱𐎠𐎼𐎿 Pârsa),[13] což znamená „země Peršanů “, zatímco Persis byla pouze jednou z provincií nacházející se na jihozápadě starověkého Íránu.[14]

V roce 1935 požádal Rezá Pahlaví mezinárodní společenství, aby zemi nazývalo jejím původním jménem Írán.[15][16] Zatímco Íránci nazývali svůj národ Íránem přinejmenším od roku 1000 př. n. l., změna názvu byla provedena pouze proto, aby západní svět začal zemi nazývat stejným jménem jako její obyvatelé.[17] Írán byl uznán jako Írán dříve, než byl vůbec znám jako Persie. Dnes se v kulturním kontextu používá jak Írán, tak Persie, zatímco v oficiálním státním kontextu zůstává závazný název Írán.[18][19][20][21][22][23]

Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Íránu.
Ruiny města Persepolis

Dnešní Írán se rozkládá na území, v českém prostředí dříve označovaném termínem Persie, odvozeného podle názvu etnika Peršanů, pocházejících z jedné z provincií na jihozápadě země (Fárs). Geografická poloha země, vymezená Kavkazem na severu, Arabským poloostrovem na jihu, Indií a Čínou na východě a Mezopotámií a Sýrií na západě, byla od nepaměti natolik exponovaná, že z oblasti učinila dějiště významných historických zvratů a událostí.

Pravěk

Nejstarší známé doklady přítomnosti homininů na území Íránu se datují přibližně do doby před 800 000 lety (BP), do období středního paleolitu.[24] Bylo objeveno mnoho nalezišť středního paleolitu, především v pohoří Zagros v západním Íránu, včetně některých lokalit spojovaných s Neandertálci.[25][26] Zarzijská kultura je v Íránu doložena během období epipaleolitu (25 000–11 500 BP).[27] Zemědělství se v Íránu poprvé objevilo přibližně před 12 000 lety, souběžně s lépe doloženými sídly v oblasti Úrodného půlměsíce. Lokalita Chogha Golan dokládá ranou domestikaci pšenice dvouzrnky.[28] Současná lokalita Ganj Dareh rovněž poskytuje doklady o nejstarší známé domestikaci koz přibližně před 10 000 lety.[29]

Starověké město Súsy, které se později stalo hlavním městem Elamu a posléze jedním z hlavních měst achaimenovské říše, bylo poprvé osídleno v letech 4400–4200 př. n. l. v blízkosti dnešní lokality Šuš[30]:s.46–47[31] Kura-arakská kultura (c. 3400 – c. 2000 př. n. l.) existovala na severozápadě Íránu a na Kavkaze.[32]

Starověk

Související informace naleznete také v článcích Médové a Indoíránci.
Čogha Zanbil je jedním z mála dochovaných zikkuratů mimo Mezopotámii a je považován za nejlépe zachovaný příklad na světě

Írán je domovem jedné z nejstarších nepřetržitě existujících velkých civilizací na světě, s historickými a městskými sídly sahajícími až do roku 4000 př. n. l., včetně jiroftské kultury v jihovýchodním Íránu.[33] Nápisy v protoelamském písmu, které předchází klínovému písmu, byly nalezeny a datovány do počátku 3. tisíciletí př. n. l.[34][35] Západní část Íránské plošiny byla součástí tradičního starověkého Předního východu nejprve v rámci Elamu (3200–539 př. n. l.) a později s dalšími etniky, jako byli Kassité, Mannajci a Gutejci. Nejstarší íránské národy začaly přicházet ze Střední Asie ve 2. tisíciletí př. n. l.[36]

Médská dynastie vládla nejstaršímu íránskému státu.[37][38][39] V roce 612 př. n. l. Kyaxarés spolu s babylonským králem Nabopolasarem vpadli do Asýrie a zničili Ninive, asyrské hlavní město, což vedlo k pádu novoasyrské říše.[40] Médové později rovněž dobyli a zrušili stát Urartu.[41][42][43]

Achaimenovská říše

Související informace naleznete také v článku Achaimenovská říše.
Achaimenovská říše, neboli první perská říše, v době svého největšího územního rozsahu

Achaimenovci sjednotili všechny perské kmeny pod vládou Kambýsa I.. Za vlády jeho syna, Kýra Velikého, Achaimenovci porazili Médy a založili achaimenovskou říši,[44] největší íránský stát v dějinách.[43] Kýros dobyl Lýdii a novobabylonskou říši, čímž vytvořil impérium mnohem větší než Asýrie. Jeho syn Kambýsés II. (vládl 530–522 př. n. l.) dobyl poslední významnou mocnost regionu, starověký Egypt, což vedlo k pádu jeho 26. dynastie.

Po smrti Kambýsa II. nastoupil na trůn Dareios I. Veliký (vládl 522–486 př. n. l.), když svrhl achaimenovského panovníka Bardiju. Dareiovým prvním hlavním městem byly Súsy a zahájil rozsáhlý stavební program v Persepoli. Zdokonalil rozsáhlou silniční síť a za jeho vlády se objevují první doložené zmínky o Královské cestě, silnici vedoucí ze Sús do Sard.[45]

V roce 499 př. n. l. podpořily Athény povstání v Milétu, které vyústilo ve vyplenění Sard. To vedlo k řecko-perským válkám, jež trvaly první polovinu 5. století př. n. l. Při první perské invazi do Řecka perský vojevůdce Mardonios znovu podmanil Thrákii a učinil Makedonii plnohodnotnou součástí Perské říše.[46] Dareiosův nástupce Xerxés I. (vládl 486–465 př. n. l.) zahájil druhou perskou invazi do Řecka. V rozhodujícím okamžiku války byla Peršany ovládnuta přibližně polovina pevninského Řecka, včetně území severně od korintské šíje.[47][48] Tento vývoj byl zvrácen řeckým vítězstvím po bitvách u Platají a Salamíny, během nichž Persie ztratila své opěrné body v Evropě a stáhla se z ní.[49]

Říše poté vstoupila do období úpadku. V letech 334–331 př. n. l. Alexandr Veliký porazil Dareia III. (vládl 336–330 př. n. l.) v bitvách u Gráníku, Issu a Gaugamél, a do roku 331 př. n. l. rychle dobyl achaimenovskou říši. Alexandrova říše se po jeho smrti rozpadla; jeho vojevůdce Seleukos I. Níkátór se pokusil ovládnout Írán, Mezopotámii, Sýrii a Anatolii. Jeho státem byla Seleukovská říše.

Parthská a sásánovská říše

Související informace naleznete také v článcích Parthská říše a Sásánovská říše.
Sásánovská říše v době svého největšího rozsahu cca 620, za vlády Husrava II.

Arsakovci z Parthie,[50] původně vazalové Seleukovců,[51] pocházeli jako vůdci íránského[pozn. 3] kmene Parnů v severovýchodních stepích.[54] Parthové postupně zpochybňovali seleukovskou nadvládu nad Íránem a nakonec si zajistili kontrolu dobytím Babylonie v roce 142 př. n. l.[50][55] Přestože boje pokračovaly, smrt Antiocha VII. Sidéta v roce 129 př. n. l. znamenala zhroucení Seleukovské říše,[55] která pak přežívala jako zbytkový stát v Sýrii až do dobytí Římskou říší v 60. letech př. n. l.[50]

Parthská říše přetrvala pět století, avšak byla destabilizována občanskými válkami. Parthská moc se zhroutila, když se Ardašír I. vzbouřil proti Arsakovcům a v roce 224 n. l. zabil jejich posledního vládce, Artabana IV.. Ardašír založil sásánovskou říši, která vládla Íránu a velké části Předního východu až do muslimských výbojů v 7. století n. l.[56]

Na vrcholu své moci Sásánovci ovládali celé území dnešního Íránu a Iráku, části Arabského poloostrova a rovněž Kavkaz, Levantu a části Střední a Jižní Asie.[57] Silné hospodářské základy zděděné po Partech umožnily Sásánovcům vybudovat mocný a svébytný ekonomický stát, jehož pověst sahala daleko za hranice jeho politického vlivu i vlastní doby.[58] Sásánovská říše se vyznačovala složitou a centralizovanou státní byrokracií a obnovením zoroastrismu jako legitimizujícího a sjednocujícího ideálu.[59]

Středověk

Po pádu sásánovské říše v roce 651 přijali Arabové z Umajjovského chalífátu mnoho perských zvyklostí, zejména v oblasti správy a dvorského protokolu. Arabští provinční místodržitelé byli buď persianizovaní Aramejci, nebo etničtí Peršané; perština zůstala úředním jazykem chalífátu až do přijetí arabštiny ke konci 7. století.[60] Írán však stále nebyl zcela pod arabskou kontrolou; oblast Daylam byla pod nadvládou Dajlamitů, Tabaristán ovládaly dynastie Dabújovců a Padúspánovců a hora Damávand byla pod kontrolou masmughánů z Damávandu. Arabové tyto oblasti několikrát napadli, avšak nepřístupný terén znemožnil dosažení rozhodujícího výsledku. Nejvýznamnější vládce Dabújovců, Farruchán Veliký (vládl 712–728), dokázal během svého dlouhého boje proti arabskému vojevůdci Jazídovi ibn al-Muhallabovi udržet svá panství; Jazíd byl poražen spojeným vojskem Dajlamitů a Dabújovců a byl nucen ustoupit z Tabaristánu.[61]

Íránské intermezzo

Související informace naleznete také v článku Íránské intermezzo.
Říše Saffárovců kolem roku 900 n. l.

Protiumajjovská povstání byla podporována nearabskými muslimskými konvertity, kteří pociťovali křivdu kvůli svému podřazenému společenskému postavení. V letech 747–750 se jedno z těchto povstání rozvinulo v abbásovskou revoluci, při níž potomci Muhammadova strýce Abbáse svrhli Umajjovce.[62] Politická autorita abbásovských chalífů v průběhu 9. a 10. století postupně slábla.[63] To vedlo ke vzniku několika nezávislých íránských dynastií,[63] k vytlačení arabských vládců z jejich rozptýlených opěrných bodů po celé zemi a k íránské kulturní renesanci.[64] Období mezi zhroucením abbásovské moci a dobytím Íránu seldžuckými Turky v 11. století se označuje jako „Íránské intermezzo“.[64]

Íránské intermezzo bylo obdobím vzestupu a pádu několika významných i menších dynastií.[64] Mezi nejdůležitější z těchto vzájemně se překrývajících dynastií patřili Táhirovci v Chorásánu (821–873), Saffárovci v Sístánu (861–1003) a Sámánovci (819–1005), původně se sídlem v Buchaře. Sámánovci nakonec vládli území sahajícímu od středního Íránu až po dnešní Pákistán. Na počátku 10. století Abbásovci téměř ztratili kontrolu ve prospěch sílící íránské frakce známé jako Bújovci (934–1062). Jelikož značná část abbásovské správy byla perská, dokázali Bújovci v Bagdádu nenápadně převzít skutečnou moc. V polovině 11. století byli Bújovci poraženi seldžuckými Turky, kteří nadále uplatňovali vliv nad Abbásovci. Od vzniku své říše razili seldžučtí vládci mince s titulem šāhānšāh (král králů) v jeho perské podobě,[65] patrně jej převzali od Bújovců.[66] Seldžucká říše se rozpadla po smrti Ahmada Sandžara v roce 1157.

Islamizace Íránu byla dlouhodobým procesem. Jak perští muslimové upevňovali svou vládu, podíl muslimského obyvatelstva vzrostl z přibližně 40 % v polovině 9. století na téměř 90 % ke konci 11. století. Historik Seyyed Hossein Nasr se domnívá, že rychlý nárůst konverzí byl podpořen perským původem vládnoucích elit.[67] Přestože Peršané přijali náboženství svých dobyvatelů, po staletí usilovali o ochranu a obnovu svého svébytného jazyka a kultury, což je proces známý jako persianizace. Na tomto procesu se podíleli také Arabové a Turci.[68][69][70]

Mongolské invaze

Související informace naleznete také v článcích Mongolský vpád do Chórezmské říše a Mongolské dobytí Persie a Mezopotámie.
Území Chórezmské říše v předvečer mongolských výbojů, cca 1215

Na počátku 13. století dosáhli Mongolové území Íránu.[71] Buchara byla dobyta v roce 1220[72] a Chórezmská říše byla zničena.[73] V letech 1220–1221 byly zničeny Buchara, Samarkand, Herát, Tús a Níšápúr a jejich obyvatelstvo bylo vyvražděno. V následujících desetiletích pokračovaly další výboje, které vyvrcholily pádem Bagdádu a ukončením vlády abbásovského chalífátu v roce 1258.[74]

Po smrti Möngkeho byla Mongolská říše rozštěpena občanskou válkou, a to jak kvůli nástupnictví dalšího velkého chána, tak mezi kočovnými tradicionalisty a novými usedlými vládci v Číně a na Blízkém východě. Kublaj byl nakonec všeobecně uznán, avšak říše se již nevratně rozpadla.[74] Ve velké části jihozápadu říše, včetně Íránu, převzal moc Hülegü,[75] který zde byl za vlády Möngkeho ustanoven místodržitelem.[74] Hülegü byl v Íránu přijat jako legitimní vládce a jeho vláda byla legitimizována prostřednictvím fatvy vydané šíitským učencem Alím ibn Távúsem al-Hillím.[76] Za vlády Ílchánů zažil Írán kulturní renesanci.[76] Mahmúd Gazan na konci 13. století konvertoval k islámu, čímž se stát dále odklonil od ostatních mongolských říší.[75]

Po smrti Gházánova synovce Abú Saída v roce 1335 se Ílchánát propadl do občanské války a byl rozdělen mezi několik menších dynastií – nejvýznamněji Džalájírovce, Muzaffaridy, Sarbadáry a Kartovce. V polovině 14. století zahubila černá smrt přibližně 30 % obyvatel země.[77]

Timur a vzestup nových mocností

Související informace naleznete také v článku Tamerlánova tažení.
Timurova říše a jeho vojenské tažení

Írán zůstával rozdělený až do vzniku persianizované timúrovské dynastie v roce 1370. Jejím zakladatelem byl Timur (vládl 1370–1405), pocházející z poturčeného mongolského kmene.[78] Po vybudování mocenské základny v Transoxanii vpadl Timur v roce 1381 do Íránu a nakonec dobyl jeho většinu. Timurova tažení byla proslulá svou brutalitou; mnoho lidí bylo povražděno a řada měst zničena.[79] V roce 1387 nařídil Timur úplný masakr v Isfahánu, při němž bylo zabito 70 000 lidí.[80] Timúrovci si udrželi kontrolu nad většinou Íránu až do roku 1452, kdy o jeho podstatnou část přišli ve prospěch Karakojunluské říše, která byla následně roku 1468 poražena konfederací Akkojunluské říše. Uzun Hasan a jeho nástupci pak byli pány Íránu až do vzestupu Safíjovců.[79]

Raný novověk

Safíovský Írán (1501–1722) v době svého největšího územního rozsahu

Safíovská říše, založená Ismá‘ílem I. (vládl 1505–1524), je často považována za počátek moderních íránských dějin.[81] Ačkoli safíjovský Írán předcházel samotnému konceptu národního státu, vytvořil základy moderního íránského státu.[81][82] Období vlády Safíjovců patří k nejvýznamnějším v íránských dějinách, neboť znovu sjednotilo Írán jako soudržný celek pod domácí vládou a ustanovilo šíitský islám jako státní náboženství.[83] Safíovci vládli v letech 1501–1722 a krátce se vrátili v letech 1729–1736.

Safíovský stát měl složitý byrokratický systém brzd a protivah, který zajišťoval transparentnost a zabraňoval podvodům. Tento systém však nebyl určen k vyrovnání moci mezi jednotlivými složkami vlády, nýbrž k zajištění absolutní moci šáha. Šáh, legitimizovaný svým původem jako sajjid, tedy potomek Muhammada, dohlížel na činnost státních úředníků prostřednictvím zpráv předkládaných vrchním správcem každého oddělení. Francouzský obchodník a pozdější vyslanec v Íránu Jean Chardin napsal, že safíovští šáhové vládli své zemi železnou rukou a často despotickým způsobem.[84]

Složité regionální rivality v oblasti Chorásánu vedly k tomu, že do Íránu vpadla afghánská hotacká dynastie. V roce 1722 tento konflikt vyústil v pád safíovské říše po obléhání Isfahánu.[81][85] Krátké období mezi lety 1722 a nástupem kádžárovské dynastie v letech 1789–1796 bylo v Íránu poznamenáno rozsáhlým politickým chaosem a několika soupeřícími pokusy o uchopení moci nad zemí. Safíovcům se nepodařilo znovu získat vládu a Hotakům se nepodařilo prosadit trvalou kontrolu. Konkurenční afšárovská a zandovská dynastie byly založeny Nádirem Šáhem (vládl 1736–1747) a Karímem Chánem (vládl 1751–1779).[85]

Nádír Šáh a proměna rovnováhy moci

Související informace naleznete také v článku Tažení Nádíra Šáha.
Mapa afšárovské říše v době jejího největšího územního rozsahu v letech 1741–1745

Nádír Šáh bývá označován za „posledního velkého asijského vojenského dobyvatele“ a někteří historikové jej přirovnávají k Napoleonovi a Alexandru Velikému.[86][87] Jeho četná tažení vytvořila rozsáhlou říši, která ve svém maximálním rozsahu krátce zahrnovala celé nebo části dnešního Afghánistánu, Arménie, Ázerbájdžánu, Bahrajnu, Gruzie, Indie, Íránu, Iráku, Turecka, Turkmenistánu, Ománu, Pákistánu, Uzbekistánu, Severního Kavkazu a oblasti Perského zálivu. Jeho vojenské výdaje však měly zničující dopad na íránské hospodářství.[88]

Po smrti Nádira Šáha následovalo v Íránu období anarchie, kdy mezi sebou soupeřili armádní velitelé o moc. Nádírova vlastní rodina, Afšárovci, si udržela jen malé území v Chorásánu. V 50. letech 18. století převzala kontrolu nad velkou částí Íránu rodina Zandů.[89] Zandovští vládci se nikdy neprohlásili za šáhy, nýbrž vystupovali jako regenti Íránu.[89][90] Svůj nárok na moc nejprve uplatňovali jménem safíovské loutky Ismá‘íla III. (vládl 1750–1773) a poté jménem íránského lidu.[89][90]

Vzestup kádžárovské dynastie a zahraniční zásahy

Írán pod vládou kádžárovské dynastie v 19. století

Kádžárovci postupně posilovali svou moc v konfliktech s Afšárovci a Zandy o kontrolu nad zemí, což vyvrcholilo tím, že se Agá Muhammad Chán v roce 1789 prohlásil vládcem.[91] Ághá Mohammad porazil v roce 1794 zandovskou dynastii a roku 1796 byl oficiálně korunován.[89][91] Krátce nato dobyl a sesadil afšárovského panovníka Šáhrúcha Šáha, čímž znovu sjednotil Írán pod jediným vládcem.[91]

V 19. století Írán ztratil v důsledku rusko-perských válek značná území na Kavkaze ve prospěch Ruské říše.[92] Současně se do záležitostí jižního Íránu zapojila Velká Británie, aby čelila ruské přítomnosti na severu, která představovala hrozbu pro Britskou Indii.[93] V kontextu tohoto mocenského soupeření vyústily sucho, změny zemědělských priorit a špatná správa země ve velký perský hladomor let 1870–1871. Přestože přesný počet obětí není znám, hladomor si vyžádal životy významné části íránské populace; odhaduje se, že v jeho důsledku zemřelo několik set tisíc až čtyři miliony Íránců.[94]

20. století až do íránské revoluce

Související informace naleznete také v článku Íránské císařství.

Ústavní revoluce a vzestup dynastie Pahlaví

Rezá Šáh Pahlaví s Muhammadem Rezou Pahlavím v Persepoli

Perská ústavní revoluce v letech 1905–1911 vedla k ustavení íránského parlamentu.[95] Po převratu v roce 1921 byla dynastie Kádžárovců nahrazena dynastií Pahlaví.[96] Dynastii založil Rezá Šáh, který vytvořil autoritářskou vládu kladoucí důraz na nacionalismus, militarismus, sekularismus a antikomunismus, doplněné přísnou cenzurou a státní propagandou.[97] Rezá Šáh zavedl řadu sociálně-ekonomických reforem a reorganizoval armádu, státní správu a finance.[98] Za jeho vlády nastala překotná a místy neuvážená modernizace země podle evropského vzoru. Rezá Šáh vládl téměř 16 let až do roku 1941, kdy byl donucen abdikovat v důsledku anglo-sovětské invaze do Íránu.

Podle jeho příznivců jeho vláda přinesla „zákon a pořádek, disciplínu, centrální autoritu a moderní vymoženosti – školy, vlaky, autobusy, rádia, kina a telefony“.[99] Jeho vláda je však charakterizována jako zkorumpovaný policejní stát, který poskytoval pouze povrchní úroveň modernizace.[99][100][101]

Druhá světová válka a nestabilita po okupaci

Částečně v důsledku německé invaze do Sovětského svazu očekávala íránská vláda, že Německo válku vyhraje a na rusko-íránské hranici vytvoří silnou moc. Írán odmítl britské a sovětské požadavky na vyhoštění německých obyvatel ze svého území. V reakci na to oba Spojenci v srpnu 1941 napadli Írán a v rámci operace Countenance snadno porazili slabou íránskou armádu. Írán se stal hlavním koridorem spojenecké pomoci Lend-Lease pro Sovětský svaz. Cílem bylo zajistit íránská ropná pole a zabezpečit spojenecké zásobovací linie prostřednictvím Perského koridoru. Írán zůstal oficiálně neutrální. Rezá Šáh byl během následné okupace sesazen a nahrazen svým mladým synem Muhammadem Rezou Pahlavím.[102] Na Teheránské konferenci v roce 1943 vydala spojenecká „velká trojka“ — Stalin, Franklin D. Roosevelt a Winston Churchill — Teheránskou deklaraci, která zaručovala poválečnou nezávislost Íránu a jeho hranice.[103]

Mosaddek a šáhova vláda

Šáh a šáhbánú s americkým prezidentem Jimmym Carterem a jordánským králem Husajnem v roce 1977

Muhammad Rezá Pahlaví po válce umožnil jisté uvolnění politických poměrů a v Íránu se tak na legální bázi zformovaly politické strany. V roce 1951 se stal ministerským předsedou vůdce Národní fronty Muhammad Mosaddek, který měl podporu komunistů a islamistů. V roce 1951 íránský parlament pod vedením premiéra Muhammada Mosaddeka odhlasoval znárodnění britského ropného průmyslu, což vedlo k íránské krizi. Navzdory britskému tlaku, včetně ekonomické blokády, znárodnění pokračovalo. Mosaddek byl v roce 1952 zbaven moci, ale v důsledku lidového povstání na jeho podporu byl šáhem rychle znovu jmenován. Po neúspěšném vojenském převratu vedeném plukovníkem Císařské gardy Nematollahem Nassírím donutil šáha v srpnu 1953 ke krátkému exilu.

Dne 19. srpna byl proveden úspěšný převrat, který vedl vysloužilý armádní generál Fazlolláh Záhedí, za pomoci Spojených států (CIA)[104] a Spojeného království (MI6), známý u jednotlivých agentur jako operace Ajax a operace Boot.[105] Převrat — doprovázený kampaní černé propagandy proti Mosaddekovi[106] — zbavil Mosaddeka úřadu. Mosaddek byl zatčen a souzen za velezradu. Po odsouzení mu byl trest zmírněn na domácí vězení na rodinném statku, zatímco jeho ministr zahraničí Hosejn Fátimí byl popraven. Záhedí jej nahradil ve funkci premiéra a potlačil opozici vůči šáhovi, zejména ze strany Národní fronty a komunistické strany Túde.

Od té doby až do revoluce byl Írán řízen jako autokracie pod vládou šáha s pomocí tajné policie SAVAK se silnou americkou podporou. Írán zahájil hospodářské, sociální, agrární a administrativní reformy s cílem modernizovat zemi, které se staly známými jako Bílá revoluce. Mnozí islámští představitelé tyto iniciativy kritizovali a pozemková reforma měla smíšené výsledky.[107] Do roku 1978 se šáh stal mezi íránským obyvatelstvem krajně nepopulárním. Každodenní demonstrace destabilizovaly zemi a šáh vyhlásil stanné právo s cílem omezit opozici. Když však statisíce protestujících vytrvaly, bezpečnostní složky zahájily palbu do davů při incidentu, který se stal známým jako Černý pátek.[108]

Islámská revoluce

Podrobnější informace naleznete v článku Íránská islámská revoluce.
Ajatolláh Chomejní se vrací do Íránu po 14 letech exilu ve Francii 1. února 1979

Protesty proti šáhovi narostly tak, že se jich účastnilo více než 10 % obyvatel země; je přitom vzácné, aby se revolucí účastnilo byť jen 1 % populace daného státu.[109] Nespokojenost se šáhem byla natolik silná, že i sekulární a levicové skupiny podporovaly ajatolláha Ruholláha Chomejního, vůdce revoluce, přestože nesdílely žádnou z jeho politických pozic.[110] Pod rostoucím tlakem šáh nakonec z Íránu odešel a pověřil prozatímní Regentskou radu výkonem svých pravomocí do doby, než bude vytvořena nová vláda.[111][112] Šápúr Bachtijár, předseda rady, pozval Chomejního k návratu z exilu. Po návratu však Chomejní slíbil porazit prozatímní vládu vedenou Bachtijárem a prohlásil, že podporuje svobodné demokratické volby. Mezi oběma frakcemi propuklo násilí, které nakonec vedlo k tomu, že Bachtijár v přestrojení uprchl z Íránu.

31. března 1979 se konalo referendum o přechodu od monarchického systému vlády k islámské republice. Referendum bylo schváleno drtivou většinou 99,31 %. Výsledkem bylo vytvoření shromáždění pověřeného vypracováním nové teokratické ústavy, na jejímž základě se Chomejní v prosinci 1979 stal nejvyšším vůdcem Íránu. V následujících měsících byly demontovány všechny pilíře šáhovy světské diktatury, referendem schváleno ustavení islámské republiky a do ústavy zakomponovány teokratické prvky. Modernizační kapitalistická ekonomika Íránu byla nahrazena populistickými islámskými hospodářskými a kulturními politikami. Průmyslová odvětví byla znárodněna, zákony a školy byly islamizovány a západní vliv byl omezen.[113] Chomejní postupně prosadil svou politickou doktrínu „o nadvládě teologa“, jež v praxi znamenala, že moc převzalo ší'itské duchovenstvo. Čímž byl sekulární, modernizující se Írán pod vládou Šáha uvržen do islámské republiky pod vládou teokratů.[114]

Chomejní, íránsko-irácká válka a přechod vedení

Související informace naleznete také v článku Irácko-íránská válka.
Íránský voják s plynovou maskou během íránsko-irácké války

Šáh, nyní zbavený moci, odcestoval do Spojených států, aby zde vyhledal léčbu rakoviny poté, co mu jiné země odmítly vstup. Stoupenci revoluce se obávali, že by to mohlo být krokem k převratu, jehož cílem by bylo znovunastolení šáhovy vlády. 4. listopadu 1979 íránští studenti během krize s rukojmími v Íránu obsadili personál amerického velvyslanectví a označili ambasádu za „doupě špionů“.[115] Padesát dva rukojmích bylo drženo po dobu 444 dní, až do ledna 1981.[116] Během kulturní revoluce v Íránu v letech 1980–1983 byla potlačována opozice vůči islámským hodnotám,[117] mimo jiné i prostřednictvím masakrů v Íránu v letech 1981–1982.[118]

Irácký vůdce Saddám Husajn se pokusil využít chaosu revoluce, slabosti íránské armády a nepřátelství revoluce vůči západním vládám. 22. září 1980 irácká armáda napadla Írán v provincii Chúzistán, čímž vyvolala íránsko-iráckou válku. Útok zastihl revoluční Írán nepřipravený. Ačkoli Husajnovy síly zpočátku postupovaly, íránské jednotky do roku 1982 zatlačily iráckou armádu zpět na území Iráku. Chomejní usiloval o export revoluce západním směrem do Iráku, zejména mezi šíitskou arabskou většinu země. Válka pokračovala až do roku 1988, kdy Chomejní „vypil pohár jedu“ a přijal příměří zprostředkované OSN.[119] Válka, která skončila patem v roce 1988, si vyžádala přibližně 500 000 obětí.[120] Během války Saddám rozsáhle používal proti Íráncům chemické zbraně.[121] Vnější ohrožení Chomejnímu a jeho okolí umožnilo ještě více omezit svobodu ve vnitropolitickém smyslu – popravy byly na denním pořádku. Sestřelení íránského civilního letadla Iran Air 655 křižníkem USS Vincennes v roce 1988 dále vyostřilo vztahy se Spojenými státy.

Éra Alího Chámeneího

Tichá demonstrace během zelené revoluce
Stoupenci reformního íránského prezidenta Rúháního oslavují jeho znovuzvolení v květnu 2017
Alí Chámeneí na Velké konferenci členů Basídž na stadionu Azadí, říjen 2018
Ajatolláh Alí Chámeneí s ministrem obrany Saúdské Arábie Chálidem bin Salmánem Ál Saúdem a generálmajorem Mohammadem Bágherím 17. dubna 2025

Na smrtelné posteli v roce 1989 Chomejní jmenoval pětadvacetičlennou Radu pro reformu ústavy, která určila Alího Chámeneího jako příštího nejvyššího vůdce a provedla změny íránské ústavy.[122] Přestože Chameneí postrádal Chomejního „charisma a duchovní autoritu“, vybudoval si síť podporovatelů v ozbrojených silách a v ekonomicky silných náboženských nadacích.[123] Tato skutečnost umožnila vzrůst reálné moci formální hlavy státu – prezidenta. V politice se začali více angažovat lidé spíše pragmatičtí, zaměření na ekonomiku a poválečnou obnovu infrastruktury, a sami Íránci projevovali nyní mnohem hlasitěji nespokojenost s vývojem své země – jejich mínění musel brát režim vážně. Prezident Akbar Hášemí Rafsandžání se soustředil na prorozvojovou hospodářskou politiku zaměřenou na obnovu ekonomiky, aniž by se rozešel s ideologií revoluce. Podporoval volný trh, upřednostňoval privatizaci státních podniků a zastával umírněný postoj v mezinárodních vztazích. V roce 1997 Rafsandžáního vystřídal umírněný reformista Muhammad Chátamí, jehož vláda prosazovala svobodu projevu, konstruktivní diplomatické vztahy s Asií a Evropskou unií a politiku podporující volný trh a zahraniční investice. Byla zmírněna cenzura, v tisku se po dlouhé době objevovaly kritické hlasy na adresu vlády a reformní strany navíc triumfovaly v parlamentních volbách v roce 2000. Konzervativní kruhy kladly tomuto vývoji od počátku silný odpor, a protože moc prezidenta i parlamentu je v Íránu omezená, podařilo se reálně docílit jen málo změn. V roce 2004 nakonec vládnoucí konzervativci eliminovali volebními manipulacemi oponenty v parlamentu a o rok později získali vítaného spojence v novém konzervativním, populistickém a nacionalistickém prezidentu Mahmúdu Ahmadínežádovi. Byl znám svými tvrdými postoji, podporou jaderného programu a nepřátelským postojem vůči Izraeli, Saúdské Arábii, Spojenému království, Spojeným státům a dalším státům. Stal se prvním prezidentem, který byl předvolán parlamentem, aby odpovídal na otázky týkající se výkonu svého prezidentského úřadu.[124]

V roce 2013 byl prezidentem zvolen centristický a reformní politik Hasan Rúhání. Podporoval osobní svobody, přístup k informacím a zlepšení práv žen. Diplomatické vztahy zlepšoval mimo jiné výměnou smířlivých dopisů.[125] V roce 2015 byla ve Vídni mezi Íránem, skupinou P5+1 (Rada bezpečnosti OSN + Německo) a EU uzavřena dohoda známá jako Společný komplexní akční plán. Jednání se soustředila na ukončení ekonomických sankcí výměnou za omezení íránské produkce obohaceného uranu.[126] V roce 2018 Spojené státy pod vedením prezidenta Donalda Trumpa od dohody odstoupily a byly uvaleny nové sankce. Tím byly zrušeny její hospodářské přínosy a Írán se dostal do stavu jaderného prahu.[127] V roce 2020 byl generál Islámských revolučních gard Kásim Sulejmání, druhá nejmocnější osoba v Íránu,[128] zabit Spojenými státy, což výrazně zvýšilo napětí mezi oběma zeměmi.[129] Írán odpověděl útokem na americké letecké základny v Iráku, což představovalo největší balistický raketový útok proti Američanům v historii;[130] 110 z nich utrpělo poranění mozku.[131][132][133] 8. ledna Íránské Islámské revoluční gardy sestřelily let Ukraine International Airlines 752, při čemž zahynulo 176 civilistů a událost vyvolala celostátní protesty. Mezinárodní vyšetřování vedlo k tomu, že vláda přiznala sestřelení letounu protiletadlovou raketou.[134][135]

Tvrdý konzervativec Ebráhím Raísí neuspěl v prezidentských volbách v roce 2017, avšak znovu kandidoval v roce 2021 a Rúháního vystřídal.[136] Během Raísího funkčního období Írán zintenzivnil obohacování uranu, omezoval mezinárodní inspekce, vstoupil do organizací SCO a BRICS, podporoval ruskou invazi na Ukrajinu a obnovil vztahy se Saúdskou Arábií. V dubnu 2024 zabil izraelský útok na íránský konzulát v Damašku velitele Islámských revolučních gard.[137][138] Írán odpověděl útokem pomocí bezpilotních prostředků, řízených střel a balistických raket; devět z nich zasáhlo Izrael.[139][140][141] Šlo o největší dronový útok v dějinách,[142] největší raketový útok v íránských dějinách,[143] první přímý útok Íránu na Izrael v historii[144][145] a první případ, kdy byl Izrael přímo napaden státem od roku 1991.[146] V květnu 2024 Raisí zahynul při pádu vrtulníku[147] a Írán uspořádal prezidentské volby, v nichž byl zvolen reformista a bývalý ministrem zdravotnictví Masúd Pezeškján.[148][149] V říjnu Írán odpálil 180 balistických raket na Izrael v odvetě za atentáty na Ismá‘íla Haníju, Hasana Nasralláha a Abbáse Nilforušana. Izrael následně zasáhl íránské vojenské cíle.[150] V květnu 2025 nařídila íránská vláda hromadnou deportaci odhadovaných čtyř milionů afghánských migrantů a uprchlíků žijících v Íránu.[151]

Oslabení klíčových spojenců a zástupných sil Íránu od roku 2023 zanechalo íránskou vládu oslabenou a izolovanou.[152][153][154] Na počátku roku 2025 Írán rychle postupoval ve svém jaderném programu.[155] Analytici varovali, že taková činnost přesahuje jakékoli věrohodné civilní odůvodnění.[156] Írán a Spojené státy zahájily jednání o nové jaderné dohodě, avšak pokrok se zastavil. V červnu Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) shledala Írán v rozporu s jeho jadernými závazky;[157] v reakci na to Írán oznámil aktivaci nového zařízení na obohacování uranu.[158] 13. června 2025 zahájil Izrael údery napříč Íránem, zaměřené na jaderná zařízení, při nichž byli zabiti přední představitelé íránského vojenského vedení.[159][160] Írán odpověděl raketovými útoky a následné boje vedly k přímému konfliktu mezi oběma státy. 22. června Spojené státy zaútočily na íránská jaderná zařízení;[161][162] Írán následně zaútočil na americké základny v Kataru. 24. června se Izrael a Írán po naléhání Spojených států dohodly na příměří.[163][164][165] V září 2025 na Írán obnovila sankce Organizace spojených národů.[166] Po vypršení platnosti dohody, která do října 2025 omezovala íránský jaderný program, Írán oznámil, že již není nikterak vázán omezeními svého jaderného programu.[167] Po válce a uprostřed rostoucí ekonomické krize vypukly koncem prosince 2025 velké protesty.[4] Podle zpráv z ledna 2026 bezpečnostní složky provedly rozsáhlé masakry civilistů, které si vyžádaly tisíce až desítky tisíc obětí na životech.[168]

28. února 2026 provedly Spojené státy a Izrael koordinované vojenské údery proti několika cílům v Íránské islámské republice, čímž došlo k významné eskalaci dlouhodobého napětí mezi Teheránem a aliancí USA–Izrael.[169] V průběhu rozsáhlé série amerických a izraelských raketových úderů proti Íránu v rámci operace Epic Fury nejmenovaný izraelský představitel uvedl, že bylo nalezeno tělo Alího Chámeneího. Pro smrti Chámeneího byla země několik dní bez nejvyššího vedení, 8. března byl zvolen nový nástupce v úřadu nejvyššího vůdce Íránu - Modžtabá Chámeneí, syn Alího Chámeneího.[170]

Státní symboly

Vlajka

Podrobnější informace naleznete v článku Íránská vlajka.

Íránská vlajka je tvořena listem o poměru stran 4:7 se třemi vodorovnými pruhy: zeleným, bílým a červeným. Ve středu vlajky, v bílém pruhu, je umístěn státní znak, avšak v červeném provedení. Při dolním okraji zeleného pruhu a při horním okraji červeného je stylizovaný, bílý nápis Allāhu Akbar (Takbír) v arabském kúfickém písmu, který se vždy 11× opakuje. Bílý pruh tak vypadá opticky širší.[171][172]

Znak

Podrobnější informace naleznete v článku Státní znak Íránu.

Íránský státní znak tvoří čtyři malé půlměsíce, obklopující svisle ležící čepel meče, nad kterou je umístěn znak arabského písma nazývaný šadda nebo tašdíd. Barva íránského znaku je zelená, symbol se však užívá v různých barvách (na státní vlajce je červený, na lodní vlajce žlutý).[171][172]

Hymna

Podrobnější informace naleznete v článku Íránská hymna.

Íránská hymna je píseň Sorude Melli. Hudbu složil Hassan Riyahi a text napsal Aiadan Maroni.

Geografie

Související informace naleznete také v článku Geografie Íránu.
Hora Damávand – nejvyšší bod v Íránu
Topografická mapa Íránu

Írán je šestnáctou největší zemí světa po Súdánu a před Libyí. Sdílí hranice s Ázerbájdžánem (767 km) a Arménií (38 km) na severozápadě, s Turkmenistánem (1206 km) na severovýchodě, s Pákistánem (978 km) a Afghánistánem (945 km) na východě a s Tureckem (486 km) a Irákem (1609 km) na západě. Jeho hranice dále vymezuje Kaspické moře na severu a Perský a Ománský záliv na jihu.

Nejsevernější bod Íránu leží na 39°47' severní šířky a nachází se tak zhruba na stejné úrovni jako Palma de Mallorca ve Španělsku. Nejjižnější bod je na 25° severní šířky, což odpovídá poloze města Dauhá v Kataru. Íránské krajině dominují rozlehlá pohoří, mezi nimiž je spousta různých proláklin a náhorních plošin. Nejhornatější je zalidněná západní část s pohořími jako Kavkaz, Zagros a Elborz (nejvyšší hora Íránu: Damávand s 5671 m). Východní část země tvoří hlavně neobydlené pouště jako Dašt-e Kavír, občas zpestřené slaným jezerem. Jediné rozlehlejší roviny se rozkládají na pobřeží Kaspického moře a na severním konci Perského zálivu. Vodních toků je především ve vnitrozemí málo, většina z nich ústí do bezodtokových jezer a některé z nich v létě úplně vysychají.

Podnebí

Levhart perský

Pro Írán je typické subtropické podnebí s výraznou kontinentalitou, na jihu pak horké a suché podnebí tropického charakteru. Průměrná teplota činí v lednu 2–19 °C, v červenci 25–32 °C. Srážky od západu k východu ubývají, nejvíce jich spadne v oblastech u Kaspického moře (ročně až 2000 mm). Nejsušší jsou kraje u slaných jezer ve vnitrozemí, zatímco v pouštích při jižním pobřeží dochází v noci ojediněle k tvorbě mlhy. Na horách v severních oblastech země a náhorních plošinách na severozápadě v zimě sněží.

Fauna a flora

Zhruba 53 % území Íránu zabírají pouštní oblasti, 27 % pastviny, 9 % zemědělská půda (75 620 km² je zavlažováno) a 11 % lesy. Mezi stromy převažuje dub, jalovec, habr, jasan a javor, na jihu myrta, mandloň a ořešák. Z živočichů je běžná antilopa středoasijská, gazela perská, jelen maral, rys ostrovid, vlk, šakal, muflon, koza bezoárová, sysel, frček, dikobraz, netopýr a varan. K tomu přistupuje řada druhů ptáků, hmyzu a hadů. Ochraně podléhá levhart perský, jenž se v Íránu nachází v počtech větších než v jakémkoliv jiném státě. Za posledních sto let byli zcela vyhubeni někteří typičtí zástupci savců – mj. i perské národní zvíře lev. Teprve poslední dobou se podnikají opatření v oblasti ochrany životního prostředí.

V Íránu je 16 národních parků o celkové rozloze 1 649 771 ha, přičemž první národní park vznikl již v roce 1957. Přírodních rezervací je v celé zemi celkem 33.

Politika

Alí Chámeneí, duchovní vůdce Íránu, při setkání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem 23. ledna 2016. – Írán a Čína jsou strategičtí spojenci.[173][174]
Švédský premiér Stefan Löfven, Alí Chámeneí a Hasan Rúhání v lednu 2017. Členky švédské delegace mají muslimské šátky

Státním zřízením Íránu je islámská republika, a to na základě ústavy, pro niž hlasovalo v roce 1979 přes 98 % voličů. Moc nad zemí je rozdělena na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Nejvyšší autoritou země je duchovní vůdce revoluce (persky رهبرانقلاب اسلامی‎), který fakticky ovládá klíčové oblasti politického systému země – je nejvyšším velitelem jak íránské armády, tak samostatně fungující speciální organizace Islámských revolučních gard. Kromě bezpečnostních složek kontroluje také státní televizi, rozhlas a justici. Určuje 6 členů dvanáctičlenného orgánu Rada dohlížitelů (persky شورای نگهبان‎), jmenuje členy Rady pro určování zájmů režimu (persky مجمع تشخیص مصلحت نظام‎). Současným nejvyšším duchovním vůdcem je Alí Chámeneí. Prezident republiky, jako druhá nejvyšší autorita země, je představitelem výkonné moci. Volen je přímou volbou občanů na 4 roky a může být zvolen na maximálně jedno další funkční období v řadě. Prezident sestavuje svou vládu, jednotlivé členy vlády (ministry) schvaluje parlament. Vláda je pověřena řízením státní správy a vykonává zahraniční politiku v souladu s principy islámské republiky. Prezident rovněž předsedá Nejvyšší radě národní bezpečnosti (persky شورای عالی امنیت ملی‎). Současným prezidentem Íránu je Masúd Pezeškján. Legislativní moc reprezentuje 290členný parlament (persky مجلس شورای اسلامی‎), jehož členové jsou voleni ve všeobecných volbách na 4 roky. Zákony schválené parlamentem vstupují v platnost až po schválení Radou dohlížitelů. V případě sporu mezi těmito dvěma institucemi rozhoduje Rada pro určování zájmů režimu. Další významnou institucí v rámci politického systému Íránu je tzv. Shromáždění znalců (persky مجلس خبرگان), 88členný sbor náboženských učenců (modžtahedů), kteří rozhodují o volbě nebo odvolání duchovního vůdce.

Od revoluce v roce 1979 je Írán islámskou republikou v čele s titulární hlavou státu – prezidentem (úřad zastává od července 2024 Masúd Pezeškján). Skutečnou moc v zemi má však v rukou rahbar, tedy duchovní vůdce, jehož volí tzv. Rada expertů na doživotí (od roku 1989 je jím Alí Chámeneí). Duchovní vůdce má právo jmenovat nejvyšší soudce, je vrchním velitelem ozbrojených sil a jmenuje Radu dohlížitelů, instituci, již lze označit za jakýsi ústavní soud s rozšířenými pravomocemi. Prezident, volený obyvatelstvem na čtyři roky, stojí v čele vlády, avšak duchovní vůdce má právo jej z úřadu odvolat. Zákonodárnou moc má jednokomorové Islámské poradní shromáždění (Madžlis-e šúrá-je islámí), jehož 290 členů je voleno obyvatelstvem (kromě let 2000–2004 v něm vždy dominovaly konzervativní síly). Shromáždění je nezávislé na výkonné moci a nelze ho zásahem prezidenta rozpustit. Volební právo mají občané již od 15 let věku, kromě poslanců a prezidenta se volí ještě 86 členů Rady expertů. V soudním systému se uplatňuje právo šaría, i když spousta ohledů evropského práva zůstala.

Rozložení sil v madžlisu (parlamentu)
po volbách ze 14. března a 26. dubna 2008
Politická příslušnost Počet křesel Procenta
Radikální konzervativci 117 40,3
Kritičtí konzervativci 53 18,3
Reformisté 46 15,8
Nezávislí 71 24,5
Arménská menšina 2* (k Nezávislým)
Chaldejská a asyrská menšina 1
Židovská menšina 1
Zarathuštrovci 1
Celkem 290 100

Zahraniční vztahy

Související informace naleznete také v článku Krize v Perském zálivu (2019–2020).
Státy, se kterými má Írán diplomatické vztahy
Demonstranti v Teheránu pálí vlajky USA a Izraele v reakci na americké uznání Jeruzaléma hlavním městem Izraele v prosinci 2017

Od doby revoluce v roce 1979 byly zahraniční vztahy Íránu často vykreslovány jako založené na dvou strategických principech: eliminaci vnějších vlivů v regionu a navazování rozsáhlých diplomatických kontaktů s rozvojovými a nezúčastněnými zeměmi.[175]

Od roku 2005 se íránský jaderný program stal předmětem sporů s mezinárodním společenstvím, zejména se Spojenými státy. Mnoho zemí vyjádřilo obavy, že íránský jaderný program by mohl převést civilní jadernou technologii do zbrojního programu. To vedlo Radu bezpečnosti OSN k uvalení sankcí proti Íránu, které dále izolovaly Írán politicky a ekonomicky od zbytku globálního společenství. V roce 2009 americký ředitel National Intelligence řekl, že Írán, pokud se tak rozhodne, nebude schopen vyvinout jadernou zbraň až do roku 2013.[176]

Od roku 2009 udržuje íránská vláda diplomatické vztahy s 99 členy Organizace spojených národů,[177] nikoli však se Spojenými státy ani s Izraelem – státem, který íránská vláda od revoluce v roce 1979 zbavila uznání.[178] Mezi muslimskými národy má Írán nepřátelský vztah se Saúdskou Arábií kvůli odlišným politickým a islámským ideologiím.[179] Co se týče izraelsko-palestinského konfliktu, íránská vláda uznala Jeruzalém za hlavní město Státu Palestina poté, co Donald Trump uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele.[180][181][182]

Od počátku 21. století vyvolává kontroverzní íránský jaderný program obavy, což je součástí základu mezinárodních sankcí proti zemi. Dne 14. července 2015 se Írán a P5+1 dohodly na Společném komplexním akčním plánu (JCPOA), jehož cílem je ukončit hospodářské sankce výměnou za omezení Íránu ve výrobě obohaceného uranu poté, co předvedou mírový jaderný výzkumný projekt, který by odpovídal mezinárodním standardům Mezinárodní agentury pro atomovou energii.[183]

V roce 2023 byly v Pekingu obnoveny diplomatické vztahy mezi Íránem a Saúdskou Arábií.[184]

Írán je členem desítek mezinárodních organizací, včetně G-15, G-24, G-77, IAEA, IBRD, IDA, IDB, IFC, ILO, MMF, IMO, Interpol, OIC, OPEC,[185] WHO a OSN a v současnosti má status pozorovatele ve Světové obchodní organizaci.

Jako oficiální cíl íránská vláda uvádí vytvoření Nového světového řádu na základě světového míru, globálního vojenského paktu a spravedlnosti.[186][187]

V roce 2015 odsoudili íránští představitelé saúdskou vojenskou intervenci v Jemenu jako „agresi“ a porušení mezinárodního práva a požadovali okamžité zastavení vojenských operací.[188]

Íránský prezident Masúd Pezeškján a další představitelé členských států uskupení BRICS na summitu v ruské Kazani v říjnu 2024

Po útoku davu íránských demonstrantů na areál saúdského velvyslanectví v Teheránu, kteří tak reagovali na popravu šíitského duchovního Šajcha Nimra v Saúdské Arábii, který byl kritikem saúdského režimu a požadoval pro menšinové šíitské věřící stejná práva jako pro většinové sunnity, přerušila Saúdská Arábie diplomatické styky s Íránem.[189]

Se Spojenými státy má Írán špatné vztahy od revoluce v roce 1979. Ke zhoršení vztahů přispěla i americká podpora iráckého prezidenta Saddáma Husajna během irácko-íránské války v 80. letech[190] a sestřelení íránského civilního letadla Iran Air 655.[191] Po americkém leteckém útoku v iráckém Mosulu 17. března 2017, při kterém zahynulo přes 200 civilistů, Írán obvinil Spojené státy ze spáchání válečného zločinu a požadoval, aby se útokem zabýval Mezinárodní soudní dvůr v Haagu.[192]

Právo

Související informace naleznete také v článku Trest smrti v Íránu.

Nejvyšší vůdce jmenuje hlavu justice země, který obratem jmenuje hlavu Nejvyššího soudu a prokurátora neboli nejvyššího žalobce. Existuje několik typů soudů, mezi nimi veřejné soudy, zabývající se občanskoprávními a kriminálními případy, a také tzv. Islámský revoluční soud, zabývající se určitou kategorií trestných činů, hlavně vlastizradou a zločiny proti státní bezpečnosti. Rozsudky Revolučního soudu jsou neměnné a nedá se proti nim odvolat.

Zvláštní duchovní soud se zabývá přestupky a trestnými činy způsobenými představiteli duchovenstva. Funguje nezávisle na jakýchkoli ostatních soudech, jediný, komu se zodpovídá, je Nejvyšší soud. Rozsudky jsou neměnné a nelze se proti nim odvolat. Shromáždění expertů, které se sejde na jeden týden každý rok, se skládá z 86 „čestných a učených“ duchovních volených na základě pasivního volebního práva.

Správní členění

Související informace naleznete také v článku Administrativní dělení Íránu.

Írán se dělí na 31 provincií (ostán), z nichž každou spravuje guvernér (استاندار, ostándár). Provincie se dále dělí na okresy (šahrestán), okrsky (bachš) a podokrsky (dehestán).

Íránské provincie
Íránské provincie

Mapa nezobrazuje nejjižnější ostrovy provincie Hormozgán (číslo 20).

1.Teherán (تهران Tehrān)
2.Qom (قم Qom)
3.Markazí (مرکزی Markazī)
4.Kazvín (قزوین Qazvīn)
5.Gílán (گیلان Gīlān)
6.Ardabíl (اردبیل Ardabīl)
7.Zandžán (زنجان Zanjān)
8.Východní Ázerbájdžán (آذربایجان شرقی Āzarbāījān-e Sharqī)
9.Západní Ázerbájdžán (آذربایجان غربی Āzarbāījān-e Gharbī)
10.Kurdistán (کردستان Kordestān)
11.Hamadán (همدان Hamadān)
12.Kermánšáh (کرمانشاه Kermānshāh)
13.Ílám (ایلام Īlām)
14.Lorestán (لرستان Lorestān)
15.Chúzistán (خوزستان Khūzestān)
16.Čahármahál a Bachtijárí (چهارمحال و بختیاری Chahārmahāl va Bakhtiyārī)
17.Kohgíluje a Bójer-Ahmad (کهگیلویه و بویراحمد Kohgīluyeh va Bōyer-Ahmad)
18.Búšehr (provincie) (بوشهر Būshehr)
19.Fárs (فارس Fārs)
20.Hormozgán (هرمزگان Hormozgān)
21.Sístán a Balúčistán (سیستان و بلوچستان Sīstān va Balūchestān)
22.Kermán (کرمان Kermān)
23.Jazd (یزد Yazd)
24.Isfahán (اصفهان Esfahān)
25.Semnán (سمنان Semnān)
26.Mázandarán (مازندران Māzandarān)
27.Golestán (گلستان Golestān)
28.Severní Chorásán (خراسان شمالی Khorāsān Shamālī)
29.Chorásán Razaví (خراسان رضوی Khorāsān Razavī)
30.Jižní Chorásán (خراسان جنوبی Khorāsān Janūbī)
31.Alborz (استان البرز Alborz)

Ozbrojené síly

Související informace naleznete také v článku Íránská armáda.
Jedna z ponorek třídy Kilo, nakoupených v Rusku
Sadžíl, rodina íránský balistických raket středního dosahu na tuhé palivo

Írán má 17. nejsilnější armádu na světě. Ozbrojené síly Islámské republiky Írán mají několik složek: pravidelné síly armády, které zahrnují pozemní síly, síly protivzdušné obrany, letectvo a námořnictvo, a sbor Islámských revolučních gard (IRGC), celkem asi 545 000 aktivních vojáků. Írán má také asi 350 000 záložních sil, což je celkem asi 900 000 vycvičených vojáků.[193] Zatímco pravidelná armáda chrání suverenitu země v tradiční funkci, mandátem IRGC je zajišťovat integritu Islámské republiky a jejího systému.[194]

Íránská vláda má v rámci IRGC polovojenské, dobrovolnické milice, zvané Basídž, které zahrnují asi 90 000 uniformovaných členů na plný úvazek v aktivní službě. Členů Basídž je až 11 milionů. V roce 2021 se vojenské výdaje Íránu poprvé za čtyři roky zvýšily na 24,6 miliardy dolarů, tedy 2,30 % HDP země.[195] Financování islámských revolučních gard představovalo 34 % celkových vojenských výdajů Íránu v roce 2021.[196] Írán patří mezi 15 nejlepších zemí světa z hlediska vojenského rozpočtu.[197]

Írán si drží významný vliv a oporu v zemích jako Irák, Sýrie, Jemen a Libanon.[198][199][200][201] Íránská vláda podporuje vojenské aktivity svých spojenců v Sýrii, Iráku a Libanonu (Hizballáh) vojenskou a finanční pomocí.[202] Írán a Sýrie jsou blízcí strategičtí spojenci a Írán poskytl významnou podporu syrské vládě za syrské občanské války.[203] Podle některých odhadů Írán kontroloval v Sýrii přes 80 000 pro-Asadovských šíitských bojovníků.[203][204]

Íránská vláda vyvinula svůj vlastní vojenský průmysl, aby překonala zahraniční embarga od revoluce v roce 1979. Vyrábí vlastní tanky, obrněné transportéry, rakety, ponorky, vojenská plavidla, raketové torpédoborce, radarové systémy, vrtulníky, námořní a stíhací letadla.[205] V posledních letech oficiální oznámení zdůraznila vývoj zbraní, jako jsou Hút, Kosar, Zelzal, Fateh-110, Šaháb-3, Sadžíl, Chorramšahr, Kheibar Shekan, Emad, Qadr 110, Hormuz-1, Dezful, Qiam 1, Ashoura, Fajr-3, Haj Qasem, Persian gulf, Raad-500, Zolfaghar a řada bezpilotních letounů (UAV).[206] Írán má největší a nejrozmanitější arzenál balistických raket na Blízkém východě.[207] Írán je považován za globálního lídra a supervelmoc ve výrobě dronů.[208][209] Írán je po Rusku, Číně, Spojených státech a Severní Koreji pátou zemí na světě s technologií hypersonických raket.[210]

V červnu 1925 Rezá Šáh Pahlaví zavedl zákon o branné povinnosti v Národním poradním shromáždění. V té době musel každý muž, který dosáhl 21 let, sloužit v armádě dva roky. Branná povinnost osvobodila ženy od vojenské služby po revoluci v roce 1979. Od října 2023 byla povinná vojenská služba pro všechny brance v zemi zkrácena o tři měsíce.[211]

Vrchním velitelem je od dob islámské revoluce duchovní vůdce a v součinnosti s ním působí Nejvyšší rada národní bezpečnosti, která je vrcholným grémiem zabývajícím se bezpečnostní problematikou; ministerstvu obrany přísluší hlavně správní záležitosti.

Íránská armáda se stále ještě nachází ve fázi budování, jejímž smyslem je vyrovnat ztráty z dob íránsko-irácké války v osmdesátých letech. Podle odhadů amerických expertů zničil Irák během osmi let válčení 20 až 40 % íránských vojenských kapacit, technických i lidských. V oblasti početního stavu úderných jednotek je proces obnovy již dávno ukončen a totéž se patrně týká pozemních obranných systémů, kde jde spíše o otázku jejich modernizace než o jejich množství. Naopak v případě íránského vojenského letectva, jehož ztráty za války byly značné, a ještě více námořnictva je situace opačná – na tomto poli je Írán vzhledem ke svému regionálnímu významu dosud vyzbrojen nedostatečně. Jednou z příčin je embargo řady západních států na vývoz špičkové vojenské techniky do země. Embargo vládu nutí nakupovat zbraně jinde, především v Rusku, Číně a Severní Koreji.

Jaderný program

Podrobnější informace naleznete v článku Íránský jaderný program.

Íránský jaderný program sahá do 50. let 20. století.[212] Po islámské revoluci byl znovu obnoven a jeho rozsáhlý jaderný palivový cyklus, včetně schopností obohacování, se stal předmětem intenzivních mezinárodních jednání a sankcí.[213] Mnoho zemí vyjádřilo obavy, že by Írán mohl civilní jaderné technologie odklonit do programu zbraní hromadného ničení.[214] V roce 2015 se Írán a skupina P5+1 dohodly na Společném komplexním akčním plánu (JCPOA), jehož cílem bylo ukončení ekonomických sankcí výměnou za omezení výroby obohaceného uranu.[215]

V roce 2018 však Spojené státy za administrativy Donalda Trumpa od dohody odstoupily a znovu zavedly sankce. Tento krok vyvolal odpor Íránu i ostatních členů skupiny P5+1.[216][217][218] O rok později Írán začal snižovat svou míru plnění závazků.[219] Do roku 2020 Írán oznámil, že již nebude dodržovat žádná omezení stanovená dohodou.[220][221] Následný vývoj Írán přiblížil ke stavu země jaderného prahu.[222][223][219] V listopadu 2023 měl Írán uran obohacený až na 60 % štěpného obsahu, což je blízko úrovně vhodné pro výrobu jaderné zbraně.[224][225][226][227] Někteří analytici již považují Írán za de facto jadernou mocnost.[228][229][230]

Regionální vliv

Írán a jeho sféra vlivu

Významný íránský vliv a jeho mocenské zakotvení byly někdy označovány jako „úsvit nové perské říše“.[231][232][233][234] Někteří analytici spojují íránský vliv s hrdým národním odkazem země, její imperiální minulostí a dějinami.[235][236][237]

Po revoluci Írán rozšířil svůj vliv napříč regionem i mimo něj.[238][239][240][241] Vybudoval vojenské síly s rozsáhlou sítí státních i nestátních aktérů, počínaje Hizballáhem v Libanonu v roce 1982.[242][243] Klíčovou roli v íránském vlivu sehrály Islámské revoluční gardy (IRGC), a to prostřednictvím své jednotky Quds.[244][245][246] Nestabilita v Libanonu (od 80. let),[247] v Iráku (od roku 2003)[248] a v Jemenu (od roku 2014)[249] umožnily Íránu budovat silná spojenectví a opěrné body za jeho hranicemi. Írán měl výrazný vliv na sociální služby, vzdělávání, hospodářství a politiku v Libanonu,[250][251] a Libanon poskytuje Íránu přístup k Středozemnímu moři.[252][253] Strategické úspěchy Hizballáhu proti Izraeli, například jeho symbolické vítězství během války Izrael–Hizballáh v roce 2006, posílily íránský vliv v Levantě a zvýšily jeho přitažlivost napříč muslimským světem.[254][255]

Po invazi USA do Iráku v roce 2003 a po nástupu Islámského státu (ISIS) v polovině 10. let 21. století Írán financoval a vycvičoval milice v Iráku.[256][257][258] Po íránsko-irácké válce a pádu Saddáma Husajna Írán výrazně formoval iráckou politiku.[259][260][261] Po iráckém boji proti ISIS v roce 2014 začaly společnosti napojené na Islámské revoluční gardy (IRGC), jako například Khatam al-Anbiya, budovat v Iráku silnice, elektrárny, hotely a podniky, čímž vznikl hospodářský koridor v hodnotě přibližně 9 miliard USD ještě před pandemií Covid-19.[262]

Během jemenské občanské války Írán poskytoval vojenskou podporu Húsíům,[263][264][265] — zajdovské šíitské hnutí bojující proti jemenské sunnitské vládě od roku 2004,[266][267] které získalo významnou moc.[268][269][270]

Achaimenovská říše roku 500 př. n. l.

Írán má rovněž značný vliv v Afghánistánu prostřednictvím militantních skupin, jako jsou Fátimovské brigády,[271][272] a Hezbollah Afghanistan,[273][274] a také v Pákistánu prostřednictvím militantních skupin, jako je brigáda Zajnabíjún[275] a Sipah-e-Muhammad Pakistan.[276]

V Sýrii Írán podporoval prezidenta Bašára Asada;[277][278] obě země byly dlouhodobými spojenci.[279][256] Írán poskytoval Asadově vládě významnou vojenskou i ekonomickou podporu,[280][281] a měl tak v Sýrii značné ukotvení.[282][283]

Írán dlouhodobě podporoval také organizace v severní Africe v zemích, jako je Alžírsko a Tunisko. Írán přijal Hamás mimo jiné proto, aby podkopal popularitu Organizace pro osvobození Palestiny (OOP).[284] Podpora Hamásu ze strany Íránu se výrazněji projevila v pozdějších letech.[285][286][287][288] Podle amerických zpravodajských služeb však Írán nemá nad těmito státními ani nestátními skupinami plnou kontrolu.[289]

Lidská práva a cenzura

Protest studentů univerzity v Teheránu v reakci na smrt Mahsy Amíníové, 20. září 2022

Situace v oblasti lidských práv v Íránu je mimořádně špatná.[290][291][292] Režim v Íránu je nedemokratický,[293] často pronásleduje a zatýká kritiky vlády a Rahbara a přísně omezuje účast kandidátů v lidových volbách i jiných formách politické činnosti.[294][295] Ženská práva v Íránu jsou popisována jako vážně nedostatečná[296] a práva dětí jsou vážně porušována, přičemž v Íránu bylo popraveno více dětských delikventů než v kterékoli jiné zemi na světě.[297][298] V roce 2025 bylo v Íránu denně popravováno asi 9 osob, a to i za trestné činy jako „nepřátelství vůči Bohu“ nebo „šíření korupce na Zemi“.[299] Sexuální aktivita mezi příslušníky stejného pohlaví je nezákonná a může být trestána smrtí.[300][301]

Zvláštní zpravodaj OSN Javaid Rehman informoval, že několik etnických menšin v Íránu čelí diskriminaci.[302] Skupina expertů OSN v srpnu 2022 naléhala na Írán, aby zastavil „systematické pronásledování“ náboženských menšin, a dodala, že členové víry Bahá’í jsou zatýkáni, bráněno jim zapisovat se na univerzity nebo jsou jim zbourány domy.[303][304] Předseda USCIRF Nury Turkel v lednu 2023 poznamenal, že v zemi dochází k represím vůči sunnitským muslimům, gonabadským súfijským muslimům, křesťanům a vyznavačům jarsanismu.[305]

Zpráva z roku 2024 zmiňuje i židovskou komunitu včetně popravy.[306] Předmětem sporu byl údajně dluh muslimského souseda.[306] Zprávu o rozsudku přinesla dříve i světová média.[307][308]

Cenzura je řazena mezi nejpřísnější na světě.[309][310][311] Írán má přísnou internetovou cenzuru, přičemž vláda soustavně blokuje sociální sítě a další webové stránky.[312][313][314] Od ledna 2021 úřady zablokovaly několik sociálních médií.[315]

Výsledky voleb v roce 2006 byly široce zpochybňovány, což vedlo k protestům.[316][317][318][319] Protesty v letech 2017–2018 se rozšířily po celé zemi v reakci na ekonomickou a politickou situaci.[320] Bylo oficiálně potvrzeno, že tisíce demonstrantů byly zatčeny.[321] Protesty v letech 2019–2020 v Íránu začaly 15. listopadu v Ahvázu a rozšířily se po celé zemi poté, co vláda oznámila zvýšení cen pohonných hmot až o 300 %.[322] Týdenní úplné vypnutí internetu představovalo jeden z nejzávažnějších internetových výpadků na světě a zároveň nejkrvavější vládní zásah proti protestujícím.[323] Podle několika mezinárodních pozorovatelů, včetně Amnesty International, byly během několika dní zatčeny desítky tisíc lidí a stovky jich byly zabity.[324]

Let Ukraine International Airlines 752 byl pravidelný mezinárodní civilní let z Teheránu do Kyjeva, provozovaný společností Ukraine International Airlines. 8. ledna 2020 byl Boeing 737–800 letící na této trase sestřelen jednotkami Sboru islámských revolučních gard (IRGC) krátce po startu, přičemž všech 176 osob na palubě zahynulo, což vedlo k protestům. Mezinárodní vyšetřování přimělo vládu k přiznání, že letadlo bylo sestřeleno, přičemž incident označila za „lidskou chybu“.[325][326] Další protesty proti vládě začaly 16. září 2022 poté, co žena jménem Mahsá Amíníová zemřela ve vazbě po svém zatčení Mravnostní policií, známou také jako „morální policie“.[327][328][329][330] Vládní zásahy proti těmto protestům byly Organizací spojených národů označeny za zločiny proti lidskosti.[331]

Ekonomika

Související informace naleznete také v článku Ekonomika Íránu.
Odhaduje se, že je v Íránu 1,2 milionu tkalců, kteří vyrábí koberce pro domácí trhy i vývoz.[332]
Teheránská burza cenných papírů

V roce 2024 měl Írán 19. největší ekonomiku na světě podle HDP upraveného o paritu kupní síly (PPP). Jedná se o smíšenou ekonomiku, která kombinuje centrální plánování, státní vlastnictví ropy a dalších velkých podniků, vesnické zemědělství a drobné soukromé obchodní a služební aktivity.[333] Největší podíl na HDP mají služby, následované průmyslem (těžba a zpracovatelský průmysl) a zemědělstvím.[334] Ekonomika se vyznačuje silným uhlovodíkovým sektorem, výrobou a finančními službami.[335] S 10 % světových zásob ropy[336] a 15 % zásob zemního plynu je Írán energetickou velmocí. Kromě toho mají význam ještě textilní průmysl a produkce cementu a stavebních hmot.[337] Významná je těžba kovů (železná ruda, chrom, olovo, měď, zinek, aj.), textilní průmysl (výroba a vývoz koberců) a chemický průmysl (vývoz chemikálií). Do více než 40 odvětví je přímo zapojena Teheránská burza cenných papírů. Zemědělství je založeno na chovu dobytka a pěstování tradičních zemědělských plodin jako je pšenice, ječmen, rýže, brambory, cukrová třtina nebo čaj a také plodin, které jsou hojně exportovány do zahraničí – citrusové plody, ořechy (pistácie, vlašské a lískové ořechy) a sušené ovoce (rozinky, datle, fíky).

Teherán je hospodářským centrem Íránu.[338] Nachází se zde přibližně 30 % pracovníků veřejného sektoru a 45 % velkých průmyslových podniků v zemi a polovina zaměstnanců těchto podniků pracuje pro stát.[339] Íránská centrální banka je odpovědná za vývoj a udržování měny, kterou je íránský rial. Vláda neuznává odborové svazy jiné než islámské pracovní rady, které podléhají schválení zaměstnavatelů a bezpečnostních složek.[340] Írán byl první zemí, která na podzim roku 2010 zavedla základní nepodmíněný příjem.[341] Míra nezaměstnanosti činila v roce 2022 9 %.[342]

Rozpočtové deficity jsou chronickým problémem, a to především v důsledku rozsáhlých státních dotací, které zahrnují potraviny a zejména pohonné hmoty; jen na energetické dotace v roce 2022 připadlo celkem 100 miliard USD.[343][344] V roce 2010 měl hospodářský reformní plán postupně omezit dotace a nahradit je cílenou sociální pomocí. Cílem bylo přiblížit se cenám volného trhu a zvýšit produktivitu a sociální spravedlnost.[345] Administrativa v reformách pokračuje a uvádí, že bude diverzifikovat ekonomiku závislou na ropě. Írán rozvinul odvětví biotechnologií, nanotechnologií a farmaceutického průmyslu.[346] Vláda provádí privatizaci průmyslu.

Írán má v rámci Blízkého východu vedoucí zpracovatelská odvětví v automobilové výrobě, dopravě, stavebních materiálech, domácích spotřebičích, potravinářství a zemědělských produktech, zbrojní výrobě, farmacii, informačních technologiích a petrochemii.[347] Patří mezi pět největších světových producentů meruněk, třešní, okurek a nakládaček, datlí, fíků, pistácií, kdoulí, vlašských ořechů, kiwi a vodních melounů.[348] Mezinárodní sankce proti Íránu poškodily ekonomiku.[349] Írán je jednou ze tří zemí, které neratifikovaly Pařížskou dohodu o omezení změny klimatu, ačkoli akademické studie uvádějí, že by to bylo pro zemi přínosné.[350]

Írán se potýká s vysokou inflací[351][352] a zejména s prudkým růstem cen potravin. Významným přispívajícím faktorem je zapojení Íránských revolučních gard do ekonomiky,[353] zejména v zemědělství a potravinářství, ale také výrazné výdaje na osu odporu, které zvyšují veřejný deficit.[354]

Cestovní ruch

Přibližně 12 milionů turistů ročně navštíví ostrov Kiš.[359]

Cestovní ruch v Íránu před pandemií covidu-19 rychle rostl a v roce 2019 dosáhl téměř devíti milionů zahraničních návštěvníků, čímž se země stala třetí nejrychleji rostoucí turistickou destinací na světě.[360][361] V roce 2022 se jeho podíl na ekonomice rozšířil na 5 %.[362] V roce 2023 zaznamenal íránský cestovní ruch růst o 43 % a přilákal šest milionů zahraničních turistů.[363] V roce 2023 vláda zrušila vízovou povinnost pro občany 60 zemí.[364]

98 % návštěv je rekreačních a 2 % služebních, což svědčí o atraktivitě země jako turistické destinace.[365] Vedle hlavního města patří mezi nejoblíbenější turistické destinace Isfahán, Šíráz a Mašhad.[366] Počet cestovatelů z ostatních zemí západní Asie vzrostl v prvních sedmi měsících roku 2023 o 31 %.[367] Domácí cestovní ruch patří k největším na světě; íránští turisté utratili v roce 2021 celkem 33 miliard USD.[368][369][370] Írán plánuje do roku 2026 investice ve výši 32 miliard USD do sektoru cestovního ruchu.[371]

Zemědělství a rybolov

Rýžové pole v oblasti Bandpey v severním Íránu

Přibližně třetina rozlohy Íránu je vhodná pro zemědělskou půdu. Pouze 12 % celkové rozlohy území je obděláváno a méně než jedna třetina obdělávané půdy je zavlažována. Zbytek je využíván pro suchozemské zemědělství. Přibližně 92 % zemědělské produkce je závislé na vodě.[372] Nejúrodnější půdy se nacházejí v západních a severozápadních částech země. Index potravinové bezpečnosti Íránu se pohybuje okolo 96 %.[373][374]

Tři procenta území Íránu jsou využívána pro pastvu a produkci krmiv. Většina pastvy probíhá na převážně polosuchých pastvinách v horských oblastech a v okolí velkých pouští středního Íránu. Postupné vládní snahy a pobídky v 90. letech zlepšily zemědělskou produktivitu a pomohly Íránu směřovat k cíli znovuobnovení národní potravinové soběstačnosti. Od revoluce v roce 1979 se na 200 000 hektarech půdy pěstují vzhledem k islámskému zákazu alkoholu především stolní odrůdy vinné révy, nevhodné k výrobě vína; vzrostla rovněž produkce rozinek, kde je Írán po Turecku druhým největším exportérem na světě.

Přístup ke Kaspickému moři, Perskému zálivu, Ománskému zálivu a k mnoha povodím řek poskytuje potenciál pro rozvoj vysoce kvalitního rybolovu. V roce 1952 převzala vláda kontrolu nad komerčním rybolovem. Rozšiřování rybářské infrastruktury umožnilo Íránu každoročně lovit přibližně 700 000 tun ryb v jižních vodách. Od revoluce je zvýšená pozornost věnována produkci ryb ve vnitrozemských vodách. Mezi lety 1976 a 2004 vzrostl kombinovaný úlovek z vnitrozemských vod ve státním i soukromém sektoru z 1 100 tun na 110 175 tun.[375] Írán je největším světovým producentem a vývozcem kaviáru a každoročně vyváží více než 300 tun.[376][377]

Energie

Plynové a kondenzátové pole South Pars, největší plynové pole na světě, které obsahuje 8 % světových zásob zemního plynu.[378]

Írán je energetickou velmocí a ropa v něm hraje klíčovou roli.[379][380] V roce 2023 Írán produkoval 4 % světové těžby ropy (3,6 mil. barelů (570 000 m3) denně),[381] což generovalo 36 miliard USD[382] na exportních příjmech a představovalo hlavní zdroj deviz.[383] Zásoby ropy a zemního plynu jsou odhadovány na 1,2 bilionu barelů;[384] Írán disponuje 10 % světových zásob ropy a 15 % zásob zemního plynu. V žebříčku prokázaných zásob ropy se Írán řadí na 3. místo[385] a je druhým největším vývozcem v rámci OPEC. Írán má druhé největší zásoby zemního plynu[386] a je třetím největším producentem zemního plynu podle objemu těžby. V roce 2019 Írán objevil nové jižní ropné pole o velikosti 50 miliard barelů.[387][388][389][390] V dubnu 2024 objevila NIOC 10 rozsáhlých ložisek břidličné ropy o celkovém objemu 2,6 miliardy barelů.[391][392][393] Írán plánuje do roku 2025 investovat do ropného sektoru 500 miliard USD.[394]

Írán vyrábí domácími silami 60–70 % svého průmyslového vybavení, včetně turbín, čerpadel, katalyzátorů, rafinerií, ropných tankerů, vrtných souprav, mořských plošin, věží, potrubí a průzkumných přístrojů.[395] Přidáním nových vodních elektráren a modernizací klasických uhelných a ropných elektráren se instalovaný výkon zvýšil na 33 GW; přibližně 75 % bylo založeno na zemním plynu, 18 % na ropě a 7 % na vodní energii. V roce 2004 Írán otevřel své první větrné a geotermální elektrárny a v roce 2009 byla uvedena do provozu první solární termální elektrárna. Írán je třetí zemí na světě, která vyvinula technologii GTL.[396]

Demografické trendy a zintenzivněná industrializace způsobily, že poptávka po elektrické energii roste tempem 8 % ročně. Vládní cíl dosáhnout do roku 2010 instalovaného výkonu 53 GW měl být naplněn uvedením do provozu nových plynových elektráren a rozšířením vodních a jaderných kapacit. První íránská jaderná elektrárna byla uvedena do provozu v roce 2011.[397][398] Navzdory tomu, že byl Írán v letech 2024–2025 energetickou velmocí, čelí energetické krizi, která se projevuje četnými výpadky elektrické energie.[399][400]

17. února 2008 byla na ostrově Kiš v provincii Hormozgán otevřena Íránská ropná burza (IOB), na níž se místo obvyklých petrodolarů začíná obchodovat v petroeurech – trend, související se stabilním postavením eura jako mezinárodního platidla, ale i s krizí ve vztazích s USA v poslední době.

Rozložení ložisek ropy v Íránu
Nejvýznamnější íránská ropná pole na pevnině
Lokalita bbl/d
Ahváz-Asmarú 700 000
Gačsarán 560 000
Márún 520 000
Bangestán (produkce má vzrůst na více než 550 000) cca 245 000
Ághádžarí 200 000
Karandž-Pársí 200 000
Rag-e Safíd 180 000
Bibi-Hakímé 130 000
Pázanán 70 000

Průmysl a služby

Moderní kavárna v Teheránu
Írán je 16. největším výrobcem automobilů na světě; společnost IKCO je největším výrobcem na Blízkém východě, ve Střední Asii a Severní Africe.[401]

V roce 2024 se Írán umístil na 16. místě světového žebříčku výroby automobilů, před Spojeným královstvím, Itálií a Ruskem.[402][403] V roce 2023 bylo vyrobeno 1,188 milionu automobilů, což představuje meziroční růst o 12 %. Írán vyváží automobily do zemí, jako jsou Venezuela, Rusko a Bělorusko. V letech 2008–2009 se Írán posunul z 69. na 28. místo v žebříčku ročního tempa růstu průmyslové produkce.[404] Íránští dodavatelé získali řadu zahraničních zakázek v různých oblastech, včetně výstavby přehrad, mostů a silnic, budov, železnic, výroby elektrické energie a v odvětvích plynu, ropy a petrochemie. V roce 2011 realizovalo přibližně 66 íránských průmyslových společností projekty ve 27 zemích světa.[405] V letech 2001–2011 Írán vyvezl technické a inženýrské služby v hodnotě přes 20 miliard USD. Klíčovou roli při získávání těchto zzakázek sehrála dostupnost místních surovin, bohaté nerostné zdroje a zkušená pracovní síla.[406]

45 % velkých průmyslových podniků se nachází v Teheránu a téměř polovina jejich pracovníků pracuje pro vládu.[407] Íránský maloobchodní sektor je z velké části v rukou družstev, z nichž mnohá jsou podporována vládou, a nezávislých maloobchodníků v bazarech. Převážná část prodeje potravin probíhá na pouličních trzích, kde ceny stanovuje Ústřední statistický úřad.[408]

Automobilový průmysl v Íránu je po ropném a plynárenském průmyslu druhým nejaktivnějším odvětvím íránské ekonomiky. ITMCO je největším výrobcem traktorů na Blízkém východě. Írán je 12. největším výrobcem automobilů na světě. Stavebnictví je jedním z nejdůležitějších odvětví v Íránu. Roční obrat ve stavebnictví dosahuje 38,4 miliardy USD.[409] Íránská centrální banka Íránu uvádí, že 70 procent Íránců vlastní bydlení, přičemž na trh s bydlením vstupují obrovské objemy nevyužitých finančních prostředků.[410][411]

Írán patří mezi 15 hlavních zemí světa bohatých na nerostné suroviny.[412][413] Írán se stal soběstačným v navrhování, výstavbě a provozu přehrad a elektráren. Írán je jednou ze šesti zemí světa, které vyrábějí plynové a parní turbíny.[414]

Export a import

V roce 2005 vyvezl Írán do zahraničí produkty a zboží v hodnotě 55,25 miliard dolarů. Největšími obchodními partnery byly v roce 2004 Japonsko (kam směřovalo 18,4 % exportu), Čína (9,7 %), Itálie (6 %), Jihoafrická republika (5,8 %), Jižní Korea (5,4 %), Tchaj-wan (4,6 %), Turecko (4,4 %) a Nizozemsko (4 %). Mezi exportními artikly převažuje ropa, jejíž vysoké ceny dovolovaly íránské vládě subvencovat průmysl a snižovat schodek státního rozpočtu.

Íránský import dosáhl v roce 2005 částky zhruba 42,5 miliard dolarů. Hlavními dodavateli byly v roce 2004 Německo (12,8 %), Francie (8,3 %), Itálie (7,7 %), Čína (7,2 %), Spojené arabské emiráty (7,2 %), Jižní Korea (6,1 %) a Rusko (5,4 %).

15. ledna 2013 prohlásil íránský ministr ekonomiky Sejed Šamsedí Hosejní, že íránská republika hodlá postupně zcela vyloučit ze zahraničních obchodních transakcí západní měny, zejména euro a americký dolar.[415] Zejména ve zbavování se vlivu dolaru jde o dlouhodobější trend.

Věda a technologie

Studenti Amirkabirské University v Teheránu

Írán dosáhl značného pokroku ve vědě a technologiích navzdory mezinárodním sankcím. V biomedicínských vědách má Ústav biochemie a biofyziky katedru UNESCO v oboru biologie.[416] V roce 2006 se íránským vědcům podařilo úspěšně naklonovat ovci ve výzkumném centru Royan v Teheránu.[417] Výzkum kmenových buněk patří mezi deset nejlepších na světě.[418] Írán se umisťuje na 15. místě na světě v oblasti nanotechnologií.[419][420][421] Íránští vědci působící mimo Írán významně přispěli ke světové vědě. V roce 1960 Ali Javan spoluvynalezl první plynový laser a teorii fuzzy množin představil Lotfi Zadeh.[422]

Kardiolog Tofy Mussivand vynalezl a vyvinul první umělou srdeční pumpu, předchůdce umělého srdce. V rámci dalšího výzkumu diabetu byl glykovaný hemoglobin (HbA1c) objeven Samuelem Rahbarem. V Íránu je publikováno mnoho prací v oblasti teorie strun.[423] V roce 2014 se íránská matematička Marjam Mírzácháníová stala první ženou a první Íránkou, která získala Fieldsovu medaili, nejvyšší ocenění v matematice.[424]

Írán zvýšil svůj publikační výstup mezi lety 1996 a 2004 téměř desetinásobně a umístil se na prvním místě v tempu růstu publikační činnosti, následovaný Čínou. Podle studie SCImago z roku 2012 by se Írán v roce 2018 umístil na čtvrtém místě ve výzkumném výstupu, pokud by tento trend pokračoval.[425] Íránský humanoidní robot Sorena 2, navržený inženýry z Teheránské univerzity, byl představen v roce 2010. Institute of Electrical and Electronics Engineers (IEEE) zařadil jméno Surena mezi pět nejvýznamnějších robotů po analýze jeho výkonu.[426]

Podle studie Isabel Campos-Varela a kol. z roku 2019 zaznamenal Írán celosvětově nejvyšší podíl stažených publikací, s hodnotou 15,52 stažení na 10 000 publikací. Mediální zprávy z roku 2023 uvádějí, že Írán nadále patří mezi země s nejvyšší mírou stahování publikací. Mezi běžné typy pochybení patří podvodné procesy recenzního řízení, plagiátorství a falšování dat. Údaje z žebříčku Retraction Watch dále ukazují, že dva z 32 jednotlivců s nejvyšším počtem stažených článků na světě působí v Íránu.[427] V roce 2025 se Írán umístil na 70. místě v Globálním inovačním indexu.[428][429]

Íránská kosmická agentura

Historický start rakety Safir

Íránská kosmická agentura byla založena v roce 2004. Írán se v roce 2009 stal státem schopným provádět orbitální starty.[430] a je zakládajícím členem Výboru OSN pro mírové využívání kosmického prostoru. Írán umístil svůj domácí satelit Omid na oběžnou dráhu u příležitosti 30. výročí revoluce v roce 2009,[431] a to prostřednictvím své první jednorázové nosné rakety Safir. Stal se tak devátou zemí, která je schopna jak vyrobit satelit, tak jej vyslat do vesmíru pomocí domácího nosiče.[432] Start rakety Simorgh v roce 2016 je nástupcem systému Safir.[433]

V lednu 2024 Írán vypustil satelit Soraya na dosud nejvyšší oběžnou dráhu (750 km),[434][435] což představovalo významný milník v kosmickém programu země.[436][437] Satelit byl vynesen nosnou raketou Qaem 100.[438][439] Írán rovněž úspěšně vypustil tři domácí satelity Mahda, Kayan a Hatef,[440] na oběžnou dráhu pomocí nosné rakety Simorgh.[441][442] Šlo o první případ v historii země, kdy Írán současně vyslal do vesmíru tři satelity.[443][444] Tyto tři satelity jsou určeny k testování pokročilých satelitních subsystémů, technologií určování polohy z vesmíru a úzkopásmové komunikace.[445]

V únoru 2024 Írán vypustil z Ruska na oběžnou dráhu svůj domácí zobrazovací satelit Pars 1.[446][447] Šlo o druhý případ od srpna 2022, kdy Rusko vyneslo na oběžnou dráhu další íránský družicový systém pro dálkový průzkum Země, satelit Chajjám, z Kazachstánu, což odráží hlubokou vědeckou spolupráci mezi oběma zeměmi.[448][449]

Telekomunikace

Telekomunikační průmysl je téměř celý ve státním vlastnictví a je ovládán společností Telecommunication Company of Iran. K roku 2020 využívá vysokorychlostní mobilní internet 70 milionů Íránců. Írán patří mezi prvních pět zemí, které zaznamenaly tempo růstu přesahující 20 procent, a dosáhl nejvyšší úrovně rozvoje v oblasti telekomunikací.[450] Írán obdržel zvláštní certifikát UNESCO za poskytování telekomunikačních služeb ve venkovských oblastech.

V celosvětovém srovnání se Írán umisťuje na 75. místě v rychlosti mobilního internetu a na 153. místě v rychlosti pevného internetového připojení.[451]

Obyvatelstvo

Související informace naleznete také v článcích Obyvatelstvo Íránu, Íránské národy a Íránci.
Íránské provincie dle hustoty obyvatel (2013)
Provincie dle populace (2014)

Írán je rozmanitá země, která se skládá z četných etnických a jazykových skupin, které jsou sjednoceny prostřednictvím sdílené íránské národnosti.[452] Počet obyvatel Íránu dramaticky vzrostl během 2. poloviny 20. století z asi 19 milionů v roce 1956 na zhruba 86 milionů v roce 2024.[1][453][454] Nicméně míra porodnosti v posledních letech výrazně poklesla, což se projevilo v míře růstu populace – v červenci 2012 – asi 1,29%.[455] Studie předpokládají, že růst bude i nadále zpomalovat, dokud se do roku 2050 nestabilizuje na 105 milionech.[456][457] Na rozvojovou zemi má Írán nízkou porodnost (úhrnná plodnost kolem 1,6 dítěte na ženu). Přitom ještě v 80. letech to bylo 6,5 dítěte na ženu. Tento prudký pokles byl zčásti způsoben politikou íránské vlády, která např. rozdávala zdarma kondomy, platila vasektomie a všichni novomanželé museli povinně navštívit přednášku o antikoncepci. Vláda ale v poslední době[kdy?] obrátila a naopak se snaží porodnost podporovat.[458][459]

Íránci se v průměru dožívají 70,56 let, u žen je toto číslo 72,07, u mužů 69,12. Průměrný věk činí v současnosti[kdy?] 25 let u žen a 24 let u mužů (celkový průměr 25,8 let).[460] Gramotnost je 79 %. Podle odhadů emigrovalo, většinou od revoluce v roce 1979, asi pět milionů íránských občanů do jiných zemí.[461][462]

V Íránu také žije jedna z největších populací uprchlíků na světě s více než milionem uprchlíků, většinou z Afghánistánu a Iráku.[463]

Ještě v 70. letech 20. století žilo v Íránu 2–4 milionů kočovníků, tedy každý desátý až dvacátý Íránec.[464]

Etnické skupiny

Íránská dívka s hidžábem

V Íránu žijí lidé mnoha vyznání a etnického původu, stmelení perskou kulturou. Peršané, tvůrci starověké perské říše, jsou nejpočetnější složkou populace. The World Factbook odhaduje, že 79 % íránské populace jsou různé indoevropské etnolingvistické skupiny, které se skládají z mluvčích íránských jazyků,[465] tedy potomků árjských (indoevropských) kmenů, které začaly do dnešního Íránu migrovat ze Střední Asie v 4. tisíciletí př. n. l. včetně Peršanů (vč. Mázandaránců a Gílánců), kteří tvoří 61 % populace, Kurdů 10 %, Lúrů 6 % a Balúčů 2 %. Lidé zbývajících etnolingvistických skupiny tvoří zbývajících 21 %, ze kterých je 16 % Azerů, 2 % Arabů, Turkmeni a jiné turkické kmeny tvoří 2 % a další (jako Arméni: 120 000 v červnu 2007, Talyšové, Gruzínci, Čerkesové, Asyřané) tvoří 1 %.[466]

Knihovna Kongresu udává mírně odlišné odhady: 65 % Peršanů (včetně Mázandaránců, Gílánců a Talyšů), 16 % Azerů, 7 % Kurdů, 6 % Lúrů, 2 % Balúčů, 1 % turkických kmenových skupin (včetně Kaškajů a Turkmenů) a neíránských a neturkických skupin (Arménů, Gruzínců, Asyřanů, Čerkesů a Arabů) méně než 3 %. To určuje, že perština je první jazyk pro přinejmenším 65 % populace země a druhým jazykem pro většinu zbývajících 35 %.[467]

Jiné nevládní odhady týkající se jiných skupin než Peršanů a Ázerbájdžánů zhruba souhlasí s The World Factbook a knihovnou Kongresu. Avšak mnoho vědeckých odhadů a odhadů organizací týkajících se počtu těchto dvou skupin se výrazně liší od uvedeného sčítání lidu. Podle mnoha z nich tvoří počet etnických Azerů v Íránu 21,6–30 % celkové populace, přičemž většina jich drží odhad na 25 %.c[468]d[469][470][471][472][473] V každém případě v Íránu žije největší populace Azerů na světě.

Jazyky

Etnolingvistická mapa Íránu

Většina populace mluví perštinou, která je zároveň úředním jazykem země. Ostatní používají jiné íránské jazyky, které náleží do Indoevropských jazyků a jazyky jiných etnik v Íránu.

V severním Íránu, většinou omezeném na Gílán a Mázandarán, jsou široce rozšířeny gílánština a mazandaránština. Obě mají příbuznost se sousedními kavkazskými jazyky. V částech Gílánu je také široce používána talyština, která přesahuje až do sousedního Ázerbájdžánu. V provincii Kurdistán a blízkých oblastech jsou rozšířeny různé nářečí kurdštiny. V Chúzistánu se hovoří několika různými obměnami perštiny. V jižním Íránu je dále rozšířena lúrijština a larijština.

V různých regionech Íránu, zejména v oblasti Ázerbájdžánu, je rozšířena ázerbájdžánština, která je po perštině zdaleka nejvíce používaným jazykem v zemi.[474] Dále je rozšířena řada dalších turkických jazyků a dialektů.

Mezi významné minoritní jazyky v Íránu patří arménština, gruzínština, neoaramejština a arabština. V minulosti byla jedním z široce používaných jazyků i čerkeština, kterou hovořila velká minorita Čerkesů, ale kvůli mnohaleté asimilaci už jí značná část Čerkesů neovládá.[475][476][477][478]

Procentuální vyjádření používaných jazyků jsou i nadále předmětem debat, protože mnozí jsou politicky motivováni; zejména pokud jde o největší a druhé největší etnikum v Íránu – Peršany a Azery. Procenta uvedená ve World Factbook udávají 53 % perštinu, 16 % ázerbájdžánštinu, 10 % kurdštinu, 7 % mázandaránštinu a gílánštinu, 7 % lúrijštinu, 2 % turkmenštinu, 2 % balúčštinu, 2 % arabštinu a 2 % zbytek jako arménštinu, gruzínštinu, neoaramejštinu a čerkeštinu.[466]

Náboženství

Mešita Násir al Mulk v Šírázu

V Íránu jsou principy státního uspořádání úzce propojeny s náboženstvím. Státním náboženstvím Íránu je ší'itský islám (Isná ašaríja), který vyznává přes 90 % obyvatel.[479][480][481][482][483] Asi 5–10 % obyvatelstva vyznává sunnitskou a súfijskou větev islámu.[484] Zbylá dvě procenta tvoří vyznavači nemuslimských náboženství: Bahá’í, mandejství, hinduismu, jazídismu, jarsanismu, zoroastrismu, judaismu a křesťanství. Sunnitská větev islámu, stejně jako křesťanství, judaismus a zoroastrismus, jsou vládou oficiálně uznány a mají vyhrazená křesla v parlamentu.[485] Íránská židovská komunita je největší v muslimském světě a Středním východě mimo Izrael; navzdory několika vlnám emigrace po vzniku Izraele a po pádu šáha je dnes populace stabilní, kolem 25 000 lidí. I přes častou antisionistickou rétoriku vlády se v Íránu judaismus a křesťanství těší vážnosti a íránské obyvatelstvo vůči židům a křesťanům netrpí nevraživostí, obvyklou u Arabů.

Íránská vláda oficiálně neuznává existenci nevěřících Íránců. To vede k tomu, že opravdové zastoupení náboženského rozdělení je v Íránu neznámé, tak jako počet nevěřících, spiritualistů, ateistů, agnostiků a odpadlíků od islámu a je pravděpodobné, že jsou tito zahrnováni do vládní statistiky 99% muslimské většiny.[486]

V Íránu žije také velká populace vyznavačů jársánismu – původního kurdského náboženství, jehož počet se odhaduje na 500 000 až 1 000 000 následovníků.[487][488][489][490] Íránská vláda neuznává jarsanismus jako samostatné náboženství a tvrdí, že se jedná o sektu šíitského islámu.[491] V Íránu žije přibližně 250 000 až 370 000 křesťanů, což z něj činí největší oficiálně uznané menšinové náboženství v zemi. Většina íránských křesťanů je arménského původu, menší část tvoří Asyřané.[492][493][494]

Víra Bahá’í není oficiálně uznána a její příslušníci jsou vystaveni státnímu pronásledování, které po islámské revoluci ještě zesílilo.[495][496][497]

Vzdělání

Teheránská univerzita, nejstarší íránská univerzita (1934) a jedna z nejlepších univerzit světa

Vzdělávání je vysoce centralizované. Systém K–12 je řízen ministerstvem školství. Vysoké školství spadá pod dohled ministerstva vědy, výzkumu a technologií. Míra gramotnosti obyvatel ve věku 15 let a více činila v roce 2016 86 %, přičemž muži (90 %) byli výrazně gramotnější než ženy (81 %). Vládní výdaje na vzdělávání se pohybují okolo 4 % HDP.[498]

Podmínkou přijetí do vysokoškolského studia je mít středoškolský diplom a úspěšně složit íránskou přijímací zkoušku na univerzity. Mnoho studentů absolvuje jedno- až dvouleté studium na přípravném (předuniverzitním) programu.[499] Íránský systém vysokého školství nabízí různé stupně vzdělání, včetně dvouletého vyššího odborného diplomu, čtyřletého bakalářského studia a dvouletého magisterského studia; po jeho absolvování může kandidát po složení další zkoušky pokračovat v doktorském studijním programu.[500]

Zdravotnictví

Nemocnice Razaví, akreditovaná organizací ACI[501] za kvalitu poskytovaných zdravotních služeb[502]

Zdravotní péče je poskytována prostřednictvím veřejného (státního) systému, soukromého sektoru a nevládních organizací.[503] Írán je jedinou zemí na světě s legálním obchodem s lidskými orgány.[504] Írán dokázal rozšířit veřejné zdravotní preventivní služby díky vybudování rozsáhlé sítě primární zdravotní péče. V důsledku toho došlo k výraznému poklesu dětské a mateřské úmrtnosti a ke zvýšení střední délky života při narození. Írán se umisťuje na 17. místě na světě v hodnocení úrovně lékařských znalostí a na 1. místě v regionu Blízkého východu a severní Afriky. Z hlediska indexu produkce lékařských věd zaujímá 16. místo na světě.[505] Írán se rychle stává vyhledávanou destinací pro lékařskou turistiku.[506]

Írán čelí běžnému problému mladých demografických zemí v regionu, jímž je nutnost držet krok s růstem již tak vysoké poptávky po veřejných službách. Očekávaný nárůst tempa růstu populace zvýší potřebu veřejné zdravotnické infrastruktury a služeb.[507] V roce 2016 mělo přibližně 90 % Íránců zdravotní pojištění.[508]

Významná města

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam měst v Íránu.

Celkem 60 % íránské populace žije ve městech. Městské aglomerace trpí přelidněností, nedostatečnou dopravní obslužností a smogem. V první řadě to platí o metropoli Teheránu, která je svými téměř 8 miliony obyvateli zdaleka největším městem země. Z historického hlediska jsou vedle Teheránu nejvýznamnějšími středisky Mašhad, Isfahán, Tabríz a Šíráz.

Pořadí Transkripce Persky SL 1986 SL 1991 SL 1996 SL 2006 SL 2016 Provincie
1.Teheránتهران 6 042 5846 475 5276 758 8457 797 520 8 737 510Teherán
2.Mašhadمشهد 1 463 5081 559 1551 887 4052 427 316 3 372 660Chorásán Razaví
3.Isfahánاصفهان 986 7531 127 0301 266 0721 602 110 2 243 249Isfahán
4.Karadžكرج 275 100442 387940 9681 386 030 1 973 480Alborz
5.Šírázشيراز 848 289965 1171 053 0251 227 331 1 869 001Fárs
6.Tabrízتبريز 971 4821 088 9851 191 0431 398 060 1 773 033Východní Ázerbájdžán
7.Ahvázاهواز 579 826724 653804 980985 614 1 302 591Chúzistán
8.Qomقم 543 139681 253777 677959 116 1 292 283Qom
9.Kermánšáhكرمانشاه 560 514624 084692 986794 863 1 083 833Kermánšáh
10.Orumíjeاروميه 300 746357 399435 200583 255 1 040 565Západní Ázerbájdžán
11.Raštرشت 290 897340 637417 748557 366 956 971Gílán
12.Shahriarشهریار 328 190 744 210Teherán
13.Kermánكرمان 257 284311 643384 991515 114 738 724Kermán
14.Bandar Abbásبندر عباس 201 642249 504273 578379 301 680 366Hormozgán
15.Hamadánهمدان 272 499349 653401 281479 640 676 105Hamadán
16.Záhedánزاهدان 281 923361 623419 518567 449 672 589Sístán a Balúčistán
17.Jazdيزد 230 483275 298326 776432 194 656 474Jazd
18.Ardabílاردبيل 281 973311 022340 386418 262 605 992Ardabíl
19.Kazvínقزوين 248 591278 826291 117355 338 596 932Kazvín
20.Arákاراك 265 349331 354380 755446 760 591 756Markazí

Kultura

Umění

Související informace naleznete také v článku Perské umění.
Zlatý kotlík z doby železné z oblasti Marlik, Metropolitní muzeum umění, New York

Íránské umění zahrnuje mnoho oborů, včetně architektury, kamenictví, zpracování kovů, tkalcovství, hrnčířství, malby a kaligrafie. Íránská umělecká díla vykazují velkou rozmanitost co do stylu, regionů a období.[509] Médské umění zůstává poněkud nejasné, ale teoreticky je připisováno skytskému stylu.[510] Achaimenovci ve velkém přebírali umění od sousedních civilizací,[511] ale vytvořili syntézu jedinečného stylu[512] s eklektickou architekturou, která je k vidění na místech jako Persepolis a Pasargady. Seleukovci přinesli řeckou ikonografii, následovala kombinace helenistických a dřívějších orientálních prvků v umění Parthů[513] jako je chrám věnovaný bohyni Anáhitá a socha parthského šlechtice. V době Sásánovské říše prodělalo íránské umění celkovou renesanci.[514] Ačkoli je vývoj nejasný,[515] bylo sasánovské umění velmi vlivné a rozšířilo se do vzdálenějších oblastí. Mezi dochované památky z tohoto období patří Taq-e-Bostan, Taq-e-Kasra, Nakš-e Rustam a Falak ol-Aflák.

Během středověku hrálo sasánovské umění významnou roli ve formování evropského i asijského středověkého umění, které se přeneslo do islámského světa, a mnoho z toho, co se později stalo známým jako islámské učení – včetně medicíny, architektury, filozofie, filologie a literatura – bylo sasánovského základu.[516][517][518][519] Proslulá je perská miniatura, která zvláště za Safíovců dosáhla dokonalosti forem a barev. Safíjovské umění mělo výrazný vliv na Osmanskou a Mughalskou říši a Dekánské sultanáty a prostřednictvím módy a zahradní architektury ovlivnilo Evropu 11.–17. století.

Současné íránské umění sleduje své počátky u Kamála ol-Molka, významného realistického malíře na dvoře dynastie Kádžárovců, který ovlivnil malířské normy a přijal naturalistický styl konkurující fotografickým dílům. V roce 1928 jím byla založena nová íránská škola výtvarného umění, po níž následoval tzv. „kavárenský“ styl malby. Íránští avantgardní modernisté se objevili s příchodem nových západních vlivů během druhé světové války. Současná umělecká scéna má své kořeny na konci 40. let 20. století a první teheránská galerie moderního umění Apadana byla otevřena roku 1949 Mahmúdem Džavádípúrem, Hoseinem Kázemím a Hušangem Ajudáním.[520] Nové směry získaly oficiální podporu v 50. letech,[521] což vedlo k objevení se umělců, jako byl Marcos Grigorian.[522]

Architektura

Věž mlčení u Jazdu, používaná zoroastriány k pohřbívání mrtvých

Historie íránské architektury sahá až do sedmého tisíciletí před naším letopočtem.[523] Íránci byli mezi prvními, kteří v architektuře použili matematiku, geometrii a astronomii. Íránská architektura vykazuje velkou rozmanitost, strukturální i estetickou, která se postupně a soustavně rozvíjí z dřívějších tradic a zkušeností.[524] Vedoucím motivem íránské architektury je její kosmický symbolismus, „kterým se člověk dostává do komunikace a účasti s mocnostmi nebe“.[525] Sakrální architektura vychází z arabských i perských vzorů a její stylové prvky lze najít od Indie až po středoasijské republiky bývalého SSSR.

Írán je na sedmém místě na seznamu UNESCO s největším počtem archeologických míst, ruin a památek ze starověku.

Památky světového dědictví

Bohatá kultura a historie Íránu se odráží v jeho 29 památkách světového dědictví, čímž se řadí na 1. místo na Blízkém východě a na 10. místo na světě. Patří mezi ně Persepolis, náměstí Naghš-e Džahán, Čogha Zanbíl, Pasargady, Golestánský palác, Arge Bám, Behistunský nápis, Šahr-i Suchte, Súsy, Tacht-e Sulejmán, Hyrkánské lesy, město Jazd a další. Írán má rovněž 26 položek nehmotného kulturního dědictví, neboli lidských pokladů, čímž se řadí na 4. místo na světě.[526][527]

Tkaní

Šablona:Viz též

Pazyrycký koberec, 400 př. n. l.

Tkaní koberců v Íránu má své počátky v době bronzové a patří k nejvýznamnějším projevům íránského umění. Tkaní koberců je zásadní součástí perské kultury a íránského umění. Perské koberce a předložky byly souběžně tkány kočovnými kmeny ve vesnických a městských dílnách i v královských dvorských manufakturách. Jako takové představují souběžné linie tradice a odrážejí dějiny Íránu, perské kultury a jejích rozmanitých národů. Ačkoli pojem „perský koberec“ nejčastěji označuje vlasové tkaniny, součástí mnohotvárné tradice perského tkaní koberců jsou také ploché tkané koberce a předložky, jako je Kelim, sumak, a vyšívané textilie, jako je suzani.

Írán produkuje tři čtvrtiny ručně vyráběných koberců na světě a má 30 % exportních trhů.[528][529] V roce 2010 byly „tradiční dovednosti tkaní koberců“ v provincii Fárs a Kášánu zapsány na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.[530][531][532] V rámci orientálních koberců vyráběných v zemích tzv. „kobercového pásu“ vyniká perský koberec rozmanitostí a propracovaností svých mnohotvárných vzorů.[533]

Koberce tkané ve městech a regionálních centrech, jako jsou Tabríz, Kermán, Ravar, Níšápúr, Mašhad, Kašán, Isfahán, Náín a Ghom, se vyznačují specifickými technikami tkaní a používáním vysoce kvalitních materiálů, barev a vzorů. Ručně tkané perské koberce a předložky byly považovány za předměty vysoké umělecké hodnoty a prestiže, jelikož o nich psali již starověcí řečtí autoři.

Literatura

Šablona:Viz též Šablona:Více obrázků Nejstarší literární tradicí Íránu je tradice avestštiny, starého íránského liturgického jazyka Avesty, která se skládá z legendárních a náboženských textů zoroastrismu a starověkého íránského náboženství.[534][535] Perský jazyk byl používán a rozvíjen v rámci persianátních společností v Malé Asii, Střední Asii a Jižní Asii, přičemž mimo jiné zanechal rozsáhlý vliv na osmanskou a mughalskou literaturu. Od středověku je Persie známa především díky svým básníkům, ať už jde o Firdausího, Háfize, Abú Nuwáse, Džámího, Omara Chajjáma, Sa'dího či Nizámí Gandžavího.[536] Také pohádky Tisíce a jedné noci spojuje většina Evropanů jednoznačně s perským prostředím, třebaže jejich nejstarší vrstva je indického původu – Peršané jen celý soubor rozšířili a zprostředkovali západu.

Perská literatura, popisovaná jako jedna z velkých literatur lidstva,[537] včetně hodnocení Goetheho, který ji považoval za jeden ze čtyř hlavních souborů světové literatury,[538] má své kořeny v dochovaných dílech střední perštiny a staroperštiny, přičemž ta druhá sahá až do roku 522 př. n. l., tedy k datu nejstarší dochované achaimenovské nápisné památky, Behistunského nápisu. Převážná část dochované perské literatury však pochází z období následujícího po muslimském dobytí kolem cca 650 n. l. Poté, co se k moci dostali Abbásovci (750 n. l.), se Íránci stali písaři a byrokraty islámského chalífátu a stále více také jeho spisovateli a básníky. Literatura novoperštiny vznikla a rozkvétala v Chorásánu a Transoxánii z politických důvodů, přičemž rané íránské dynastie poislámského Íránu, jako byli Táhirovcové a Sámánovci, sídlily právě v Chorásánu.[539]

Moderní íránská literatura se do širšího povědomí zapsala méně, ačkoli ji reprezentují takové osobnosti jako např. Nímá Júšídž (1897–1960), novátorský básník, jenž zavrhl časomíru a prosazoval volný verš. V současnosti je zejména u mladé generace populární autorka komiksů Marjane Satrapiová (* 1969), žijící v exilu ve Francii (autobiografický komiks Persepolis, který byl posléze i zfilmován[540]).

Muzea

Národní muzeum Íránu v Teheránu

Národní muzeum Íránu v Teheránu je nejvýznamnější kulturní institucí země. Jako první a největší muzeum v Íránu zahrnuje Muzeum starověkého Íránu a Muzeum islámské éry. Národní muzeum je nejvýznamnějším muzeem na světě z hlediska uchovávání, vystavování a výzkumu archeologických sbírek Íránu,[541] a řadí se mezi několik nejprestižnějších muzeí na světě z hlediska objemu, rozmanitosti a kvality svých památek.[541]

Po celé zemi se nachází mnoho dalších populárních muzeí, jako jsou Golestánský palác (památka světového dědictví), Pokladnice národních klenotů, Muzeum Rezá Abbásího, Teheránské muzeum současného umění, komplex Sa’dábád, Muzeum koberců, Muzeum Abgíneh, Muzeum Pars, Ázerbájdžánské muzeum, Muzeum Hegmataneh, Muzeum Sús a další. V roce 2019 navštívilo muzea přibližně 25 milionů lidí.[542][543]

Hudba a tanec

Šablona:Více obrázků Írán je zjevně místem původu nejstarších složitých hudebních nástrojů, datovaných do 3. tisíciletí př. n. l.[544] Používání úhlových harf bylo doloženo v Madaktu a na lokalitě Kul-e Farah, přičemž největší soubor elamských nástrojů byl zdokumentován právě v Kul-e Farah. Xenofónovo dílo O Kýrově vychování zmiňuje zpívající ženy na dvoře Achaimenovské říše. Za Parthské říše měli gōsāni (parthsky „potulní pěvci“) významnou roli.[545][546]

Historie sásánovské hudby je lépe doložena než starší období a je obzvláště patrná v avestských textech.[547] V době vlády Husrava II. hostil sásánovský královský dvůr významné hudebníky, konkrétně Azada, Bamšada, Barbada, Nagisu, Ramtina a Sarkaše. Mezi tradiční íránské hudební nástroje patří strunné nástroje jako čang (harfa), kanonaki, santuri, rud (úd, barbat), tar, dutar, setar, tanbur a kamanče, dechové nástroje jako sorna (zurna, karnaj) a ney, a bicí nástroje jako tonbak, kus, daf (dayere) a nagara.

V oblasti hudby byl Írán od 19. století vystavován západním vlivům – první vojenskou hudbu evropského střihu měli již kádžárovští šáhové. Teheránský symfonický orchestr byl založen roku 1933. Koncem 40. let 20. století založil Ruhollah Chaleqí první národní hudební společnost v zemi a roku 1949 založil Školu národní hudby.[548] Íránská popová hudba má své počátky v období Kádžárovské říše.[549] Výrazně se rozvíjela od 50. let 20. století s využitím původních nástrojů a forem, doplněných elektrickou kytarou a dalšími importovanými prvky. Íránský rock se objevil v 60. letech a hip hop na začátku 3. tisíciletí.[550][551] Moderní pop music se výrazněji rozvinula až v sedmdesátých letech a po islámské revoluci byla rychle zakázána. Její nejznámější představitelkou byla zpěvačka Kúkúš (Gúgúš). Rock se stal ve větší míře populární koncem let devadesátých, kdy vznikla celá řada hudebních skupin, působících zprvu uvnitř podzemní subkultury. Vládě nakonec nezbylo nic jiného než se s existencí některých těchto těles smířit, takže skupiny jako např. 127 a The Technicolor Dream již natočily i písně nazpívané anglicky. V současné době existuje i íránský heavy metal. Z Íránu pochází i zpěvák Arash Labaf.

Írán zná tanec ve formách hudby, hry, dramatu nebo náboženských rituálů nejméně od 6. tisíciletí př. n. l. Artefakty s vyobrazeními tanečníků byly nalezeny na pravěkých archeologických nalezištích.[552] Taneční žánry se liší v závislosti na oblasti, kultuře a jazyce místního obyvatelstva a mohou sahat od propracovaných rekonstrukcí vytříbených dvorských tanců až po energické lidové tance.[553] Každá skupina, region a historická epocha má s sebou spojené specifické taneční styly. Nejstarším zkoumaným tancem z historického Íránu je tanec uctívající Mithru. Starověký perský tanec byl výrazně zkoumán řeckým historikem Hérodotem. Írán byl obsazen cizími mocnostmi, což způsobilo postupné mizení tradičních tanečních dědictví.

Období Kádžárovské říše mělo na perský tanec významný vliv. V tomto období se začal používat pojem „klasický perský tanec“. Tanečníci předváděli umělecké tance na dvoře pro zábavní účely, například při korunovacích, svatebních oslavách a oslavách Nourúzu. Ve 20. století byla hudba orchestrálně zpracována a taneční pohyb i kostýmy získaly modernistickou orientaci směrem k Západu.

Kinematografie

Asghar Farhadi

Íránská kinematografie, jejíž počátky jsou spjaty s osobou režiséra Abdulláha Sepanty, je často ceněna více v zahraničí než doma a její produkce má co do počtu filmů spíše klesající úroveň. V sedmdesátých letech existovalo v Íránu 14 studií, kde se natáčelo kolem 70 filmů ročně; kin bylo v zemi zhruba 500. Islámská revoluce měla na celý žánr negativní dopad. K hlavním poválečným osobnostem, které ovlivnily vývoj íránského filmu, patří Ismá’íl Kúšán a Farroch Ghaffárí.

Od 90. let 20. století si získal na mnoha světových festivalech uznání íránský umělecký film. K průkopnickým tvůrcům patřil Abbás Kiarostamí, který roku 1997 získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes a roku 1999 Stříbrného lva za nejlepší režii v Benátkách. Rok poté získal benátskou hlavní cenu, Zlatého lva, další íránský režisér: Džafar Panahí. Ten v roce 2015 triumfoval i na Berlinale.[554] Tito tvůrci často svádí s íránským režimem nelehké zápasy o možnost točit – právě Panahí dva své filmy vytvářel z domácího vězení, do něhož byl odsouzen na šest let za "pokus o spáchání zločinů proti národní bezpečnosti a propagandě Íránu".[555] Jeho filmy se v Íránu nesmí promítat. Asghar Farhadi se v roce 2012 stal prvním íránským režisérem, který převzal Oscara za nejlepší cizojazyčný snímek.[556] Roku 2017 tuto cenu získal podruhé, na ceremoniál do USA ale odmítl přijet na protest proti imigrační politice amerického prezidenta Donalda Trumpa.[557] Farhadi získal rovněž Zlatý globus,[558] Zlatého medvěda v Berlíně[559] a Césara.[560] V roce 2020 triumfoval na Berlinale další íránský nezávislý filmař: Mohammad Rasúlof.[561] Také on se dostal do střetu s íránským režimem a byl za "zločin proti státní propagandě" poslán na rok do vězení.[562][563]

Média

IRIB, íránská státem kontrolovaná mediální korporace

Největší mediální korporací v Íránu je státní IRIB. Ministerstvo kultury a islámského vedení je odpovědné za kulturní politiku, včetně činností týkajících se komunikací a informací.[564] Většina novin vydávaných v Íránu vychází v perštině, oficiálním a národním jazyce země. Nejvíce rozšířené periodické tiskoviny sídlí v Teheránu, mezi něž patří Etemad, Ettela'at, Kayhan, Hamšahri, Resalat a Šargh.[369] Tehran Times, Iran Daily a Financial Tribune patří mezi známé anglickojazyčné noviny vydávané v Íránu.

Írán se řadí na 17. místo mezi zeměmi podle počtu uživatelů internetu. Google Search je v Íránu nejpoužívanějším vyhledávačem a Instagram je nejoblíbenější online sociální síť.[565] Přímý přístup k mnoha celosvětově rozšířeným hlavním webovým stránkám je v Íránu blokován, včetně Facebooku, který je blokován od roku 2009. Přibližně 90 % íránského elektronického obchodování probíhá prostřednictvím íránského internetového obchodu Digikala, který má přibližně 750 000 návštěvníků denně a je nejnavštěvovanějším internetovým obchodem na Blízkém východě.[566]

Věda

Marjam Mírzácháníová

Stará perská věda byla velice rozvinutá. Jednou z hlavních osobností islámského zlatého věku byl v 10. století Abú Bakr Mohammed ibn Zakaríja ar-Rází, v latinských textech často nazývaný Rhazes. Přisuzuje se mu řada lékařských objevů, například rozlišení pravých neštovic od spalniček, a objevení řady nových sloučenin, například petroleje nebo kyseliny sírové. Učenec 13. století Naṣīr al-Dīn al-Ṭūsī zásadně posunul vývoj v trigonometrii, zejména v knize Kitāb al-Shakl al-qattā. Ceněno je i jeho pojednání o astrolábu al-Risalah al-Asturlabiyah. Jeho biologická práce Akhlaq-i-Nasri je považována za první příspěvek k teorii evoluce živočišných druhů. Významným astronomem byl Džamšíd Al-Káší. Židovský konvertita Rašíd al-Dín Hamadání proslul především dějinami světa sepsanými v letech 1300–1310 v perštině v knize Jāmiʿ al-tawārīkh. V knize projevoval značný zemský patriotismus a užíval za tím účelem, jako jeden z prvních autorů, pojmu „Írán“.

Marjam Mírzácháníová získala v roce 2014 Fieldsovu medaili, která je považovaná za nejprestižnější matematické ocenění. Stala se první ženou v historii, které se dostalo této cti.[567] Významným fyzikem současnosti je Nima Arkani-Hamed.

Dne 4. února 2008 prezident Mahmúd Ahmadínežád slavnostně otevřel vesmírné kontrolní středisko,[568] které o rok později, 3. února 2009, vyslalo do vesmíru první družici Omid vlastní výroby (první družici vyslal Írán na oběžnou dráhu již v roce 2005, ta byla ruské výroby).[569]

V roce 2021 byl oznámen objev fosilních otisků stop pozdně křídových dinosaurů v sedimentech geologického souvrství Farrokhi o stáří kolem 70 milionů let. Objev byl učiněn v centrální oblasti Íránu (oblast Khur). Jedná se o jeden z prvních objevů tohoto druhu na celém Blízkém východě.[570]

Sport

Stadion Azadí v Teheránu

Nejoblíbenějším druhem kolektivního sportu v Íránu je fotbal. Íránská fotbalová reprezentace se zúčastnila celkem pěti mistrovství světa: mistrovství světa v Argentině (1978), mistrovství světa ve Francii (1998), mistrovství světa v Německu (2006), mistrovství světa v Brazílii (2014) a mistrovství světa v Rusku (2018). Na šampionát v Rusku se íránský tým kvalifikoval dokonce jako třetí nejrychlejší z 32 účastníků (po Rusku, které postupovalo automaticky jako pořadatelská země a Brazílii), již 12. června 2017 a celou kvalifikací prošel bez jediné porážky. Na samotných mistrovstvích však nikdy nepostoupil ze základní skupiny a vyhrál celkově dva zápasy – v roce 1998 s USA (2:1) a v roce 2018 s Marokem (1:0). Kromě toho Íránci čtyřikrát remizovali (1978 1:1 se Skotskem, 2006 1:1 s Angolou, 2014 0:0 s Nigérií a 2018 1:1 s Portugalskem) a devětkrát prohráli (1978 0:3 s Nizozemskem a 1:4 s Peru, 1998 0:1 s Jugoslávií a 0:2 s Německem, 2006 1:3 s Mexikem a 0:2 s Portugalskem, 2014 0:1 s Argentinou a 1:3 s Bosnou a Hercegovinou a 2018 0:1 se Španělskem. Třikrát vyhrál Írán mistrovství Asie ve fotbale (1968, 1972 a 1976).

Emámalí Habíbí přebírá zlatou medaili na hrách v roce 1956

Z dalších disciplín jsou populární zejména volejbal, basketbal a vodní pólo. Ve volejbalu se Íráncům nejnověji podařila kvalifikace na mistrovství světa v Japonsku (2006), jejich mužstvo však při utkáních nezaznamenalo ani jeden úspěch.

První Íránec se olympijských her zúčastnil již roku 1900, avšak pravidelně jezdí íránské výpravy na hry až od roku 1948. Od té doby přivezly 24 zlatých medailí (k roku 2021). Nejvíce jich získal Írán v úpolových sportech, tedy v zápasu, taekwondu a karate. Úspěšní jsou Íránci tradičně též ve vzpírání, jedno zlato přivezl střelec, Džavád Forúghí z Tokia 2020.[571] Jeho zlato ale vyvolalo i protesty, neboť je příslušníkem Islámských revolučních gard, které Spojené státy považují za teroristickou organizaci. K odebrání medaile tomuto sportovci vyzvala například organizace pečující o památku zápasníka Navída Afkariho, popraveného za údajnou vraždu policisty při protivládních protestech v roce 2018.[572][573] Nejúspěšnějším íránským olympijským sportovcem je taekwondista Hádí Saeí, držitel tří medailí, z toho dvou zlatých. Dvě zlaté má i vzpěrač Hossein Rezazadeh. Bilanci tří olympijských kovů má též zápasník Golamrezá Tachtí a vzpěrač Mohammad Nassiri. Vůbec první olympijské zlato do Íránu přivezl roku 1956 zápasník Emámalí Habíbí. Jedinou atletickou medaili zajistil svým druhým místem z Londýna 2012 diskař Ihsan Hadádí. Nejúspěšnějšími hrami pro íránské sportovce byly ty londýnské v roce 2012, na kterých vybojovali rekordních sedm zlatých medailí a skončili dvanáctí v medailovém pořadí národů. Všechny tyto medaile tradičně brali zápasníci a vzpěrači.

V Íránu má kořeny pólo.[574] V roce 1974 se Írán stal první zemí v jihozápadní Asii, která uspořádala Asijské hry. Velmi populárním sportem je v Íránu kabadi. Íránské mužská reprezentace se již třikrát probojovala do finále mistrovství světa v tomto sportu,

Kuchyně

Šablona:Viz též

Çelokebab (rýže a kebab), jedno z národních jídel

Íránská kuchyně je rozmanitá, přičemž každá provincie má vlastní jídla i své kulinářské styly a tradice, které se dle oblasti liší. Jídla nebývají pikantní. Hojně se používají bylinky, dále plody jako švestky, granátová jablka, hrozny, kdoule a další. Většina íránských pokrmů je kombinací rýže s masem (kuřecí, jehněčí) nebo rybou a spoustou česneku, cibule, zeleniny, ořechů a bylin.

Spisovatelka Najmieh Batmanglij ve své knize Nové jídlo života píše, že „íránská kuchyně má hodně společného s ostatními orientálními kuchyněmi (viz např. arabská kuchyně), ale často je považována za nejdokonalejší a nevznešenější ze všech; barevná a složitá jako perský koberec.“

Íránská hlavní jídla zahrnují různé druhy kebabu, pilafu, dušených pokrmů (Šablona:Lang), polévek a āše a také omelety. Oběd a večeře jsou běžně doprovázeny přílohami, jako je čistý jogurt nebo mast-o-khiar, sabzi, salát Širází a Turšija, a mohou navazovat na jídla, jako jsou borani, Mirza Qasemi nebo kašk e bademdžan. V íránské kultuře je čaj široce konzumován.[575][576] Írán je sedmým největším producentem čaje na světě.[577] Jedním z nejoblíbenějších íránských dezertů je falude.[578] Velmi oblíbená je také šafránová zmrzlina, známá jako Bastani Sonnati („tradiční zmrzlina“),[579] která je někdy podávána s mrkvovou šťávou.[580] Írán je rovněž proslulý svým kaviárem.[581]

Odkazy

Poznámky

Šablona:Poznámky

  1. ↑ persky zvuk ایران‎, Írán
  2. ↑ persky zvuk جمهوری اسلامی ایران‎, Džomhúrí-je eslámí-je Írán
  3. ↑ Parnové byli východoíránským kmenem usazeným u řeky Amudarji v konfederaci Dahů.[52] Podle Yarshatera šlo o kmen Saků, který pronikl do Parthie, přijal její jazyk a nakonec zpochybnil moc Seleukovců v Parthii.[53]

Reference

Šablona:Překlad

  1. 1 2 Iran population [online]. Worldmeter. Dostupné online.
  2. ↑ World Economic Outlook Database, October 2024 Edition. (Iran) [online]. International Monetary Fund [cit. 2024-11-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 April 2024.
  3. ↑ Iran Population (2026). Worldometer [online]. [cit. 2026-04-08]. Dostupné online. (anglicky)
  4. 1 2 As protests surge, the Iranian regime’s options are narrowing. The Economist. Dostupné online [cit. 2026-01-12]. ISSN 0013-0613.
  5. ↑ SANGER, David E. For Trump, the Iran Attack Is the Ultimate War of Choice. The New York Times. 2026-02-28. Dostupné online [cit. 2026-03-03]. ISSN 0362-4331. (anglicky)
  6. ↑ BRICS to Grow as Saudi, Iran, UAE, Egypt, Ethiopia Join Ranks. Bloomberg.com. 2023-12-29. Dostupné online [cit. 2024-01-01]. (anglicky)
  7. ↑ The history of pre-Islamic literature of Persia, Ahmad Tafazzoli and Zhale Amoozgar, p 84, Sokhan publications, Tehran, ISBN 964-5983-14-2
  8. 1 2 3 4 FOUNDATION, Encyclopaedia Iranica. Welcome to Encyclopaedia Iranica. iranicaonline.org [online]. [cit. 2024-03-27]. Dostupné online. (anglicky)
  9. ↑ Laroche.
  10. ↑ AXWORTHY, Michael. Dějiny Íránu. 1. vyd. Praha: NLN, 2009. ISBN 978-80-7422-352-5.
  11. ↑ A. FISHMAN, Joshua. Handbook of Language and Ethnic Identity: Disciplinary and Regional Perspectives (Volume 1). [s.l.]: Oxford University Press, 2010. ISBN 978-0-19-537492-6. S. 266.
  12. ↑ LEWIS, Geoffrey. The naming of names. British Society for Middle Eastern Studies Bulletin. 1984, s. 121–124. ISSN 0305-6139. doi:10.1080/13530198408705394.
  13. ↑ Persia, Encyclopædia Britannica, "The term Persia was used for centuries... [because] use of the name was gradually extended by the ancient Greeks and other peoples to apply to the whole Iranian plateau."
  14. ↑ WILSON, ARNOLD. The Persian Gulf (RLE Iran A). [s.l.]: Routledge, 2012. ISBN 978-1-136-84105-7. Kapitola The Middle Ages: Fars, s. 71.
  15. ↑ This day in history, March 21: Social media website Twitter established with the sending of the first 'tweet' by co-founder Jack Dorsey. Chicago Tribune. Dostupné online.
  16. ↑ Persia Changes Its Name; To Be 'Iran' From Mar. 22. The New York Times. 1 January 1935. Dostupné online [cit. 26 December 2018].
  17. ↑ When Did Persia Become Iran and Why? [online]. [cit. 2024-03-15]. Dostupné online. (anglicky)
  18. ↑ Persia or Iran, a brief history [online]. Art-arena.com [cit. 2013-06-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 May 2013.
  19. ↑ Richard N. Frye. interview by Asieh Namdar. [s.l.]: [s.n.], 20 October 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 April 2016.
  20. ↑ CHRISTOPH MARCINKOWSKI. Shi'ite Identities: Community and Culture in Changing Social Contexts. [s.l.]: LIT Verlag Münster, 2010. Dostupné online. ISBN 978-3-643-80049-7. S. 83.
  21. ↑ FRYE, Richard Nelson. Reitzenstein and Qumrân Revisited by an Iranian. The Harvard Theological Review. October 1962, s. 261–268. doi:10.1017/S0017816000007926. JSTOR 1508723. S2CID 162213219.
  22. ↑ RICHARD FRYE. Persia (RLE Iran A). [s.l.]: Routledge, 2012. Dostupné online. ISBN 978-1-136-84154-5. S. 13.
  23. ↑ Farrokh, Kaveh. Shadows in the Desert: Ancient Persia at War. ISBN 1-84603-108-7
  24. ↑ Biglari, F. and Shidrang, S., (2006) The Lower Paleolithic Occupation of Iran, Near Eastern Archeology 69 (3–4): 160–168
  25. ↑ BIGLARI, Fereidoun; SHIDRANG, Sonia. Rescuing the Paleolithic Heritage of Hawraman, Kurdistan, Iranian Zagros. Near Eastern Archaeology. 2019, s. 226–235. Dostupné online. ISSN 1094-2076. doi:10.1086/706536. S2CID 212851965.
  26. ↑ J. D. Vigne, J. Peters and D. Helmer, First Steps of Animal Domestication, Proceedings of the 9th Conference of the International Council of Archaeozoology, Durham, August 2002, ISBN 1-84217-121-6
  27. ↑ Deborah I. Olszewski: „The Zarzian in the Context of the Epipaleolithic Middle East“, in: Humanities 19 (2012), s. 1–20, zde s. 2.
  28. ↑ Early humans in Iran were growing wheat 12,000 years ago. www.nbcnews.com. NBC News, 4 July 2013. Dostupné online. (anglicky)
  29. ↑ ZEDER, Melinda A.; HESSE, Brian. The Initial Domestication of Goats (Capra hircus) in the Zagros Mountains 10,000 Years Ago. Science. 2000, s. 2254–2257. doi:10.1126/science.287.5461.2254. PMID 10731145. Bibcode 2000Sci...287.2254Z.
  30. ↑ POTTS, D. T. The Archaeology of Elam: Formation and Transformation of an Ancient Iranian State. [s.l.]: Cambridge University Press, 1999. ISBN 0-521-56358-5.
  31. ↑ SUSA [online]. Dostupné online.
  32. ↑ KUSHNAREVA, K. Kh. The Southern Caucasus in Prehistory: Stages of Cultural and Socioeconomic Development from the Eighth to the Second Millennium B.C.. [s.l.]: UPenn Museum of Archaeology, 1997. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 September 2020. ISBN 978-0-924171-50-5., s. 44
  33. ↑ New evidence: modern civilization began in Iran [online]. People's Daily Online, August 10, 2007 [cit. 2026-02-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne February 24, 2021.
  34. ↑ 5000-Y-Old Inscribed Tablets Discovered in Jiroft [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 May 2011.
  35. ↑ Yeganeh, Sepideh Jamshidi, et al., „Complexity of proto-elamite administration system: Insights from compositional data from sealings and tablets“, Journal of Archaeological Science: Reports 61: 104973, 2025
  36. ↑ Iran - Ethnic Groups, Languages, Religions | Britannica [online]. 16 July 2025 [cit. 2025-07-17]. Dostupné online. (anglicky)
  37. ↑ Dandamayev 2021, s. 1630.
  38. ↑ Katouzian 2013, s. xii.
  39. ↑ Gaube 2008, s. 161.
  40. ↑ Sicker 2000, s. 68–69.
  41. ↑ Urartu – Lost Kingdom of Van [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 July 2015.
  42. ↑ Urartu Civilization – All About Turkey [online]. [cit. 2015-06-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 July 2015.
  43. 1 2 Shenkar 2014, s. 5.
  44. ↑ Middleton 2015, s. 148.
  45. ↑ Forgotten Empire— the world of Ancient Persia [online]. The British Museum, 2005 [cit. 2023-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 April 2007.
  46. ↑ Roisman a Worthington 2011, s. 345.
  47. ↑ CAREY, Brian Todd; ALLFREE, Joshua B.; CAIRNS, John. Warfare in the Ancient World. [s.l.]: Pen and Sword, 19 January 2006. Dostupné online. ISBN 978-1-84884-630-2. (anglicky)
  48. ↑ Aeschylus 2009, s. 18.
  49. ↑ Roisman a Worthington 2011, s. 135–138, 342–345.
  50. 1 2 3 Venning 2023, s. 118.
  51. ↑ Strootman 2020, s. 151.
  52. ↑ Lecoq 2011.
  53. ↑ Yarshater 2004.
  54. ↑ Venning 2023, s. 162.
  55. 1 2 Strootman 2020, s. 150.
  56. ↑ Shahbazi 2005.
  57. ↑ Khosrow II (590–628 CE). encyclopedia.pub. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 June 2024. (anglicky)
  58. ↑ Gyselen 1997.
  59. ↑ Eiland 2004, s. 81.
  60. ↑ Hawting 1986, s. 63–64.
  61. ↑ Pourshariati 2008, s. 312–313.
  62. ↑ Osman 2014, s. 62–63.
  63. 1 2 Lorentz 2007, s. xxviii.
  64. 1 2 3 Mahendrarajah 2019.
  65. ↑ Barthold 1962, s. 108.
  66. ↑ Blair 1992, s. 6.
  67. ↑ Nasr, Hoseyn; Islam and the plight of modern man
  68. ↑ Encyclopædia Britannica, „Seljuq“, online vydání, (odkaz Archivováno 19. 12. 2007 na Wayback Machine.)
  69. ↑ Richard Frye, The Heritage of Persia, s. 243.
  70. ↑ Rayhanat al-adab, 3. vyd., sv. 1, s. 181.
  71. ↑ Ward 2009, s. 39.
  72. ↑ Aigle 2024, s. 26.
  73. ↑ Bosworth 2009.
  74. 1 2 3 Lane 2012, s. 250.
  75. 1 2 Rossabi 2002, s. 32.
  76. 1 2 Lane 2012, s. 253–254, 256.
  77. ↑ Q&A with John Kelly on The Great Mortality on National Review Online Archivováno 9. 1. 2009 na Wayback Machine..
  78. ↑ Golden 2011, s. 94: „Narodil se asi 100 km jižně od Samarkandu do klanu Barlas, turkizovaného kmene mongolského původu.“
  79. 1 2 Tato část zahrnuje text z veřejné domény ze studie Library of Congress Country Studies.
    CHAPIN METZ, Helen. Iran: a country study. [s.l.]: [s.n.], 1989. (Library of Congress Country Studies). Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 September 2008. Kapitola Invasions of the Mongols and Tamerlane.
  80. ↑ Isfahan: Iran's Hidden Jewel [online]. Smithsonianmag.com [cit. 2013-06-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 July 2010.
  81. 1 2 3 Matthee 2008.
  82. ↑ Brown 2011, s. 432.
  83. ↑ Savory a Karamustafa 1998.
  84. ↑ Ferrier, R. W.; A Journey to Persia: Jean Chardin's Portrait of a Seventeenth-century Empire; s. 71–71.
  85. 1 2 Aghaie 2012, s. 306.
  86. ↑ Cambridge History of Iran sv. 7, s. 59.
  87. ↑ Axworthy 2008, s. xvii.
  88. ↑ Tucker 2006a.
  89. 1 2 3 4 Baker 2005, s. 13.
  90. 1 2 Perry 2000.
  91. 1 2 3 Perry 1984.
  92. ↑ Dowling 2014, s. 728–729.
  93. ↑ Amanat 2002.
  94. ↑ OKAZAKI, Shoko. The Great Persian Famine of 1870–71. Bulletin of the School of Oriental and African Studies, University of London. 1 January 1986, s. 183–192. doi:10.1017/s0041977x00042609. JSTOR 617680. S2CID 155516933.
  95. ↑ CONSTITUTIONAL REVOLUTION [online]. [cit. 2025-05-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 April 2025. (anglicky)
  96. ↑ Pahlavi Dynasty [online]. [cit. 2025-05-07]. Dostupné online.
  97. ↑ Michael P. Zirinsky; "Imperial Power and Dictatorship: Britain and the Rise of Reza Shah, 1921–1926", International Journal of Middle East Studies 24 (1992), 639–663, Cambridge University Press
  98. ↑ The Columbia Encyclopedia. Reza Shah Pahlevi. Sixth. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 February 2009.
  99. 1 2 Ervand, History of Modern Iran, (2008), p.91
  100. ↑ Richard W. Cottam, Nationalism in Iran, University of Pittsburgh Press, ISBN o-8229-3396-7
  101. ↑ The Origins of the Iranian Revolution by Roger Homan. International Affairs, Vol. 56, No. 4 (Autumn, 1980), pp. 673–677.Šablona:JSTOR
  102. ↑ Richard Stewart, Sunrise at Abadan: the British and Soviet invasion of Iran, 1941 (1988).
  103. ↑ Louise Fawcett, "Revisiting the Iranian Crisis of 1946: How Much More Do We Know?." Iranian Studies 47#3 (2014): 379–399.
  104. ↑ CIA documents acknowledge its role in Iran's 1953 coup. BBC News. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 March 2021.
  105. ↑ KINZER, Stephen. The Brothers: John Foster Dulles, Allen Dulles, and Their Secret World War. New York: Times Books, 2013.
  106. ↑ GÖLZ, Olmo. Gölz "The Dangerous Classes and the 1953 Coup in Iran: On the Decline of 'lutigari' Masculinities." In Crime, Poverty and Survival in the Middle East and North Africa: The 'Dangerous Classes' since 1800. Edited by Stephanie Cronin, 177–90. London: I.B. Tauris, 2019.. Crime, Poverty and Survival in the Middle East and North Africa. 1 January 2019. Dostupné online.
  107. ↑ White Revolution (Iran) [online]. Encyclopædia Britannica [cit. 2026-03-05]. Dostupné online. (anglicky)
  108. ↑ The Hostage Crisis, 30 Years On [online]. [cit. 2025-07-04]. Dostupné online. (anglicky)
  109. ↑ KURZMAN, Charles. The Qum Protests and the Coming of the Iranian Revolution, 1975 and 1978. Social Science History. 2003, s. 287–325. Dostupné online. ISSN 0145-5532. doi:10.1017/S0145553200012554. (anglicky)
  110. ↑ MILANI, Abbas. The Shah. 1st. vyd. New York: St. Martin's Press, 2024. ISBN 978-0-230-34038-1.
  111. ↑ History of Iran: Islamic Revolution of 1979 [online]. [cit. 2023-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 October 2018.
  112. ↑ SMITHA, Frank E. The Iranian Revolution [online]. 2018 [cit. 2023-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 October 2016.
  113. ↑ Šablona:Cite encyclopaedia
  114. ↑ Encyclopædia Britannica
  115. ↑ PBS, American Experience, Jimmy Carter, "444 Days: America Reacts" [cit. 2007-10-01] Dostupné online Archivováno 19. 1. 2011 na Wayback Machine..
  116. ↑ Guests of the Ayatollah: The Iran Hostage Crisis: The First Battle in America's War with Militant Islam, Mark Bowden, p. 127, 200
  117. ↑ RAZAVI, Reza. The Cultural Revolution in Iran, with Close Regard to the Universities, and its Impact on the Student Movement. Middle Eastern Studies. 2009, s. 1–17. Dostupné online [cit. 2026-02-27]. ISSN 0026-3206. doi:10.1080/00263200802547586.
  118. ↑ NASIRI, Shahin. Clerical Sovereignty and its Absolute Others: Religious Genocide in Iran. Journal of Genocide Research. 2025, s. 1–25. Dostupné online [cit. 2026-02-27]. ISSN 1462-3528. doi:10.1080/14623528.2025.2566533.
  119. ↑ BLAIR, David. Deep in a bunker, Iran's supreme leader faces a dilemma: Must he drink his cup of poison?. The Telegraph. 18 June 2025. Dostupné online [cit. 4 July 2025]. ISSN 0307-1235. (anglicky)
  120. ↑ Encyclopædia Britannica. Iran–Iraq War. [s.l.]: [s.n.] Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 August 2021.
  121. ↑ HARRIS, Shane; AID, Matthew M. Exclusive: CIA Files Prove America Helped Saddam as He Gassed Iran [online]. 26 August 2013 [cit. 2017-05-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 September 2014.
  122. ↑ Abrahamian, History of Modern Iran, (2008), s. 182
  123. ↑ „Who's in Charge?“ od Ervanda Abrahamiana, London Review of Books, 6. listopadu 2008
  124. ↑ Ahmadinejad critic Larijani re-elected Iran speaker. BBC News. 5 June 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 May 2024. (anglicky)
  125. ↑ BORGER, Julian; DEHGHAN, Saeed Kamali. Hassan Rouhani sets out his vision for a new and free Iran. The Guardian. 19 September 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 November 2023. ISSN 0261-3077. (anglicky)
  126. ↑ Kutsch, Tom. Iran, world powers strike historic nuclear deal [online]. Al Jazeera, 14 July 2015 [cit. 2015-07-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 July 2015.
  127. ↑ BREWER, Eric. Iran's New Nuclear Threat. Foreign Affairs. 25 June 2024. Dostupné online [cit. 2 July 2024]. ISSN 0015-7120. (anglicky)
  128. ↑ U.S. killing of Iran's second most powerful man risks regional conflagration [online]. 4 January 2020 [cit. 2024-05-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 April 2024.
  129. ↑ Carolien Roelants, odbornice na Írán z deníku NRC Handelsblad, v debatě pořadu Buitenhof v nizozemské televizi, 5. ledna 2020.
  130. ↑ Never-before-seen video of the attack on Al Asad Airbase. [s.l.]: [s.n.], 28 February 2021. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 February 2022. (anglicky)
  131. ↑ 109 US troops diagnosed with brain injuries from Iran attack [online]. Al Jazeera [cit. 2024-04-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 April 2024. (anglicky)
  132. ↑ Pentagon admits 109 brain injuries in Iran attack [online]. Deutsche Welle [cit. 2024-04-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 April 2024. (anglicky)
  133. ↑ STARR, Barbara. Over 100 US troops have been diagnosed with traumatic brain injuries following Iran strike [online]. CNN, 10 February 2020 [cit. 2024-04-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 April 2024. (anglicky)
  134. ↑ Ukrainian airplane with 180 aboard crashes in Iran: Fars. Reuters. 8 January 2020. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 January 2020.
  135. ↑ Demands for justice after Iran's plane admission. BBC. 11 January 2020. Dostupné online [cit. 11 January 2020].
  136. ↑ MOTAMEDI, Maziar. Hardliner Raisi elected Iran's new president. www.aljazeera.com. Al Jazeera. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 September 2021. (anglicky)
  137. ↑ Several killed in Israeli strike on Iranian consulate in Damascus [online]. Al Jazeera [cit. 2024-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 April 2024. (anglicky)
  138. ↑ Israeli strike on Iran's consulate in Syria killed 2 generals and 5 other officers, Iran says [online]. 1 April 2024 [cit. 2024-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 April 2024. (anglicky)
  139. ↑ Jack Dutton. How Iran's attack on Israel is disrupting air traffic. www.al-monitor.com. 15 April 2024. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 May 2024. (anglicky)
  140. ↑ TOOSSI, Sina. Iran Has Defined Its Red Line With Israel [online]. 2 May 2024 [cit. 2024-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 May 2024. (anglicky)
  141. ↑ What was in wave of Iranian attacks and how were they thwarted?. www.bbc.com. 14 April 2024. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 April 2024. (anglicky)
  142. ↑ The largest drone attack in history [online]. [cit. 2024-05-01]. Dostupné online. (anglicky)
  143. ↑ MOTAMEDI, Maziar. 'True Promise': Why and how did Iran launch a historic attack on Israel? [online]. Al Jazeera [cit. 2024-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 April 2024. (anglicky)
  144. ↑ Iran launches first-ever direct attack on Israel [online]. 13 April 2024 [cit. 2024-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 May 2024. (anglicky)
  145. ↑ How Israel could respond to Iran's drone and missile assault [online]. France 24, 18 April 2024 [cit. 2024-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 May 2024. (anglicky)
  146. ↑ JOHNY, Stanly. By attacking Israel, Iran turns shadow war into direct conflict. The Hindu. 14 April 2024. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 April 2024. ISSN 0971-751X. (anglicky)
  147. ↑ Who died alongside Iran's President Raisi in the helicopter crash?. www.aljazeera.com. Al Jazeera. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 May 2024. (anglicky)
  148. ↑ Masoud Pezeshkian, a heart surgeon who rose to power in parliament, now Iran's president-elect [online]. 6 July 2024 [cit. 2024-07-06]. Dostupné online. (anglicky)
  149. ↑ FASSIHI, Farnaz; VINOGRAD, Cassandra. Reformist Candidate Wins Iran's Presidential Election. The New York Times. 6 July 2024. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 July 2024. ISSN 0362-4331. (anglicky)
  150. ↑ What we know about Israel's attack on Iran. BBC News. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 October 2024.
  151. ↑ Iran tells millions of Afghans to leave or face arrest on day of deadline. www.aljazeera.com. Al Jazeera, 6 July 2025. Dostupné online.
  152. ↑ Iran's leader hopes America can save his faltering regime. The Economist. Dostupné online [cit. 25 May 2025]. ISSN 0013-0613.
  153. ↑ Iran in a 'position of unprecedented weakness' after the fall of Assad in Syria [online]. France 24, 9 December 2024 [cit. 2025-05-25]. Dostupné online. (anglicky)
  154. ↑ The fall of Assad has exposed the extent of the damage to Iran's axis of resistance [online]. 6 March 2025 [cit. 2025-05-25]. Dostupné online. (anglicky)
  155. ↑ BARNES, Joe. Iran 'secretly building nuclear missiles that can hit Europe'. The Telegraph. 31 January 2025. Dostupné online [cit. 28 April 2025]. ISSN 0307-1235. (anglicky)
  156. ↑ Iran's alarming nuclear dash will soon test Donald Trump. The Economist. Dostupné online [cit. 23 February 2025]. ISSN 0013-0613.
  157. ↑ UN nuclear watchdog finds Iran in non-compliance with its obligations [online]. 12 June 2025 [cit. 2025-06-12]. Dostupné online.
  158. ↑ SALEM, Mostafa; PLEITGEN, Frederik. Iran threatens nuclear escalation after UN watchdog board finds it in breach of obligations [online]. CNN, 12 June 2025 [cit. 2025-06-12]. Dostupné online. (anglicky)
  159. ↑ SHOTTER, James; SEVASTOPULO, Demetri; ENGLAND, Andrew; BOZORGMEHR, Najmeh. Israel launches air strikes against Iran commanders and nuclear sites. Financial Times. 13 June 2025. Dostupné online [cit. 13 June 2025].
  160. ↑ FASSIHI, Farnaz; NAUMAN, Qasim; BOXERMAN, Aaron; KINGSLEY, Patrick; BERGMAN, Ronen. Israel Strikes Iran's Nuclear Program, Killing Top Military Officials: Live Updates. The New York Times. 13 June 2025. Dostupné online [cit. 13 June 2025]. ISSN 0362-4331. (anglicky)
  161. ↑ Čeští politici útok Američanů chápou. Íránský jaderný program je podle nich hrozba. Novinky.cz [online]. Borgis, 22. června 2025. Dostupné online.
  162. ↑ Trump says US has attacked three nuclear sites in Iran. The Guardian. 22 June 2025. Dostupné online [cit. 22 June 2025]. ISSN 0261-3077. (anglicky)
  163. ↑ A whirlwind 48 hours: How Trump’s Israel-Iran ceasefire agreement came together [online]. Associated Press, 2025-06-25 [cit. 2025-07-03]. Dostupné online.
  164. ↑ Trump says Iran and Israel agree to a ceasefire. Reuters. 23 June 2025. Dostupné online [cit. 23 June 2025]. (anglicky)
  165. ↑ A whirlwind 48 hours: How Trump's Israel-Iran ceasefire agreement came together [online]. 24 June 2025. Dostupné online.
  166. ↑ ČTK. OSN obnovila sankce proti Íránu. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2025-09-28]. Dostupné online.
  167. ↑ ČTK. Jaderná dohoda vypršela, Írán už limity nezajímají. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2025-10-19]. Dostupné online.
  168. ↑ Obětí demonstrací v Íránu může být až přes 30 tisíc, oficiální čísla jsou značně podhodnocená. Echo24 [online]. 2026-01-26. Dostupné online.
  169. ↑ LIPTAK, Kevin; EBRAHIM, Nadeen; LIEBERMANN, Oren. US carrying out strikes against Iran, three US officials say. CNN. 2026-02-28. Dostupné online [cit. 2026-02-28].
  170. ↑ Írán má vést Modžtaba Chameneí, druhorozený syn zabitého ajatolláha, rozhodlo Shromáždění znalců [online]. Český rozhlas, 2026-03-08 [cit. 2026-03-15]. Dostupné online.
  171. 1 2 Íránská vlajka na Flags of the World
  172. 1 2 Zpravodaj Vexilolog č. 75, březen 2020
  173. ↑ China, Iran lift ties to comprehensive strategic partnership. Xinhua News Agency. 23 January 2016.
  174. ↑ Iran, China discuss $600b economic deals as Xi Jinping visits. The Times of Israel. 23 January 2016. Archivováno 27. 8. 2016 na Wayback Machine.
  175. ↑ Iran Country Study Guide Volume 1 Strategic Information and Developments. [s.l.]: IBP, 3 March 2012. ISBN 978-1-4387-7462-6. S. 141.
  176. ↑ CHARBONNEAU, Louis. RPT-EXCLUSIVE-Iran would need 18 months for atom bomb-diplomats. Reuters. 26 October 2009. Dostupné online [cit. 1 August 2010].
  177. ↑ Ministry of Foreign Affairs, Islamic Republic of Iran [online]. 2008 [cit. 2011-11-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 February 2009.
  178. ↑ Seyed Hossein Mousavian; SHAHIR SHAHIDSALESS. Iran and the United States: An Insider's View on the Failed Past and the Road to Peace. [s.l.]: Bloomsbury Publishing, 2014. Dostupné online. ISBN 978-1-62892-870-9. S. 33.
  179. ↑ Guffey, Robert A. (2009). Saudi-Iranian Relations Since the Fall of Saddam: Rivalry, Cooperation and Implication for US Policy. RAND Corporation. ISBN 978-0-8330-4657-4.
  180. ↑ Iran assembly recognizes Jerusalem as Palestine capital [online]. [cit. 2018-01-01]. Dostupné online.
  181. ↑ Iran says Jerusalem 'unchangeable' capital of Palestine [online]. [cit. 2018-05-12]. Dostupné online.
  182. ↑ Iran Recognizes Jerusalem as Palestinian Capital City in Response to Trump Declaration [online]. 27 December 2017 [cit. 2018-05-12]. Dostupné online.
  183. ↑ Kutsch, Tom. Iran, world powers strike historic nuclear deal [online]. Aljazeera America, 14 July 2015 [cit. 2015-07-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 July 2015.
  184. ↑ Políček americké diplomacii. Čína dává Blízkému východu svou vizi světa. iDNES.cz [online]. 13. března 2023. Dostupné online.
  185. ↑ RUBIN, Barry. Paved with Good Intentions. New York: Penguin Books, 1980. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 October 2013. S. 83.
  186. ↑ Iran urges NAM to make collective bids to establish global peace. PressTV, 26 August 2012. Retrieved 20 November 2012. Archivováno 27. 8. 2012 na Wayback Machine.
  187. ↑ Ahmadinejad calls for new world order based on justice. PressTV 26 May 2012. Retrieved 20 November 2012. Archivováno 30. 8. 2012 na Wayback Machine.
  188. ↑ Iran complains to UN of foiled Yemen aid as ship standoff looms. Reuters. 13. května 2015. Archivováno 8. 10. 2015 na Wayback Machine.
  189. ↑ Saúdská Arábie přerušila diplomatické styky s Íránem . Novinky. 3. ledna 2016
  190. ↑ USA pomáhaly Saddámovi s nasazením chemických zbraní . Týden. 30. srpna 2013
  191. ↑ America’s Flight 17. Slate. 23. července 2014.
  192. ↑ Iran urges 'war crime' hearing into US killings in Mosul. Press TV. 26 March 2017. Archivováno 10. 4. 2017 na Wayback Machine.
  193. ↑ IISS Military Balance 2006, Routledge for the IISS, London, 2006, p.187
  194. ↑ "Profile: Iran's Revolutionary Guards" Archivováno 27. 12. 2008 na Wayback Machine.. BBC News. 18 October 2009.
  195. ↑ Iran Military Spending=Defense Budget 1960-2023 [online]. 2023-12-10 [cit. 2023-12-10]. Dostupné online.
  196. ↑ World military expenditure passes $2 trillion for first time [online]. 2022-04-25 [cit. 2023-12-10]. Dostupné online.
  197. ↑ Iran Boosts Military Budget To Stand Among Top 15 [online]. 2022-04-26 [cit. 2023-12-10]. Dostupné online.
  198. ↑ NAWRAS, Jaff. Tracking Iranian Soft Power Influence in the KRI [online]. 2023-08-11. Dostupné online.
  199. ↑ FEIERSTEIN, Gerald. Iran's Role In Yemen and Prospect for Peace [online]. 2018-12-06. Dostupné online.
  200. ↑ SABAN, Navvar. Iranian influence and presence in Syria [online]. 2020-11-05 [cit. 2023-12-16]. Dostupné online.
  201. ↑ SHABB, Basem. Lebanon Under Iranian Influence: Little Peace And No Prosperity [online]. 2022-12-13. Dostupné online.
  202. ↑ Karam, Joyce & Gutman, Roy, presenters. (5 August 2015) Middle East Institute: "Iran Nuclear Agreement and Middle East Relations". Washington, DC: Johns Hopkins School of Advanced International Studies. Retrieved 5 August 2015. C-Span website Archivováno 5. 3. 2016 na Wayback Machine.
  203. 1 2 Iran's 80,000 militia men in Syria prime powder keg. The Times. 5 May 2018. Dostupné online.
  204. ↑ How Iran enlists Afghans to fight for Assad in Syria. The Washington Post. 29 July 2018. Dostupné online.
  205. ↑ Hossein Askari; AMIN MOHSENI; SHAHRZAD DANESHVAR. The Militarization of the Persian Gulf: An Economic Analysis. [s.l.]: Edward Elgar Publishing, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-84980-186-7. S. 93.
  206. ↑ Iran tests new long-range missile. BBC. 12 November 2008. Dostupné online [cit. 12 November 2008].
  207. ↑ "Are the Iran nuclear talks heading for a deal?". BBC News Online. Retrieved: 4 August 2016.
  208. ↑ Iran is emerging as a drone superpower [online]. 2022-11-17 [cit. 2023-12-08]. Dostupné online.
  209. ↑ Iran becoming global drone producer on back of Ukraine war, says US [online]. 2023-12-08 [cit. 2023-12-08]. Dostupné online.
  210. ↑ MOTAMEDI, Maziar. Fattah: Iran unveils its first hypersonic missile [online]. 2023-06-06. Dostupné online.
  211. ↑ Iran cuts military service for all conscripts by three months [online]. 2023-10-22. Dostupné online.
  212. ↑ An atomic threat made in America [online]. 28 January 2007 [cit. 2023-12-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 April 2014.
  213. ↑ Iran's Nuclear Program – Council on Foreign Relations [online]. 20 February 2012 [cit. 2024-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 February 2012.
  214. ↑ Iran Could Make Fuel for Nuclear Bomb in Less Than 2 Weeks, Milley Says [online]. Voice of America, 23 March 2023 [cit. 2024-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 May 2024. (anglicky)
  215. ↑ Iran Deal [online]. [cit. 2024-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 April 2024. (anglicky)
  216. ↑ FOX, Kara. European leaders 'disappointed' in Trump's withdrawal from Iran deal [online]. CNN, 8 May 2018 [cit. 2024-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 May 2024. (anglicky)
  217. ↑ SPARKS, Grace. Majority say US should not withdraw from Iran nuclear agreement [online]. CNN, 8 May 2018 [cit. 2024-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 May 2018. (anglicky)
  218. ↑ SCHUMANN, Anna. A worthless withdrawal: Two years since President Trump abandoned the JCPOA [online]. 11 May 2020 [cit. 2024-05-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 May 2024. (anglicky)
  219. 1 2 LYNCH, Colum. Despite U.S. Sanctions, Iran Expands Its Nuclear Stockpile [online]. 16 May 2024 [cit. 2024-05-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 May 2024. (anglicky)
  220. ↑ Iran abandons enrichment limits in further step back from nuclear deal [online]. France 24, 5 January 2020 [cit. 2024-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 May 2024. (anglicky)
  221. ↑ Iran nuclear deal: Government announces enrichment breach. www.bbc.com. 7 July 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 April 2024. (anglicky)
  222. ↑ Iran approaches the nuclear threshold [online]. [cit. 2024-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 May 2024. (anglicky)
  223. ↑ MOTAMEDI, Maziar. Five years after Trump's exit, no return to the Iran nuclear deal. www.aljazeera.com. Al Jazeera. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 May 2024. (anglicky)
  224. ↑ MURPHY, Francois. Iran's nuclear enrichment advances as it stonewalls UN, IAEA reports show. [online]. 15 November 2023 [cit. 2023-12-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 December 2023.
  225. ↑ Iran advances nuclear enrichment while still barring inspectors; IAEA [online]. Al Jazeera, 15 November 2023 [cit. 2023-12-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 December 2023.
  226. ↑ Iran Resumes Pace of 60% Uranium Enrichment, IAEA Says [online]. Voice of America, 26 December 2023 [cit. 2024-01-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 January 2024. (anglicky)
  227. ↑ Watchdog Report: Iran Has Further Increased Its Total Stockpile of Uranium [online]. Voice of America, 26 February 2024 [cit. 2024-05-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 May 2024. (anglicky)
  228. ↑ Does Iran already have nuclear weapons? [online]. 19 April 2024 [cit. 2024-03-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 March 2024.
  229. ↑ PLETKA, Danielle. Whatever Happened to Biden's Iran Policy? [online]. 18 April 2024 [cit. 2024-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 March 2024. (anglicky)
  230. ↑ COHEN, Avner. Has Iran become a de facto nuclear state?. Haaretz. 21 March 2024. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 June 2024. (anglicky)
  231. ↑ Fereydoun Khavand. Are We Witnessing The Dawn Of A New Persian Empire?. Radio Farda. 14 September 2017. Dostupné online [cit. 31 January 2024].
  232. ↑ Masood Al-Zahid. Far-fetched Goal: Can Iran turn itself into a "neo-Persian Empire"? [online]. 28 May 2015 [cit. 2024-01-31]. Dostupné online. (anglicky)
  233. ↑ HANDBERG, Hjalte. Understanding Iranian Proxy Warfare: A Historical Analysis of the Relational Development of the Islamic Republic of Iran and Iraqi Insurgencies [online]. 1 January 2019. Dostupné online.
  234. ↑ China, Russia and Iran Are Reviving the Age of Empires. www.bloomberg.com. Bloomberg L.P., 14 April 2024. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 April 2024. (anglicky)
  235. ↑ AABERG, John. Understanding Iranian Proxy Warfare: A Historical Analysis of the Relational Development of the Islamic Republic of Iran and Iraqi Insurgencies [online]. 15 September 2019 [cit. 2024-04-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 March 2024.
  236. ↑ The Rise of the Iranian Empire [online]. [cit. 2024-01-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 January 2024. (anglicky)
  237. ↑ DAGRES, Holly. Persia is back, but in a different form [online]. 28 January 2019 [cit. 2024-01-31]. Dostupné online. (anglicky)
  238. ↑ The Challenge of Iran [online]. 1 August 2015 [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024. (anglicky)
  239. ↑ Iran, a Geopolitical Player in the Middle East [online]. [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024. (anglicky)
  240. ↑ TEAM, G. P. F. Iranian Expansion Spreads Beyond the Middle East [online]. 16 February 2018 [cit. 2024-01-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 January 2024. (anglicky)
  241. ↑ New report reveals extent of Iran's growing Middle East influence [online]. Al Jazeera [cit. 2024-01-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 January 2024. (anglicky)
  242. ↑ KANE, J. Robert. A Life Cycle Analysis of Hezbollah: Where the Group Came from and Where It Is Going. American Intelligence Journal. 2018, s. 67–73. JSTOR 26566567.
  243. ↑ Hezbollah's Record on War & Politics [online]. 25 October 2023 [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 January 2024. (anglicky)
  244. ↑ Profile: Iran's Revolutionary Guards. www.bbc.com. 8 April 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 March 2022. (anglicky)
  245. ↑ Hezbollah's Regional Activities in Support of Iran's Proxy Networks [online]. [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 May 2023. (anglicky)
  246. ↑ DEVORE, Marc R. Exploring the Iran-Hezbollah Relationship: A Case Study of how State Sponsorship affects Terrorist Group Decision-Making. Perspectives on Terrorism. 2012, s. 85–107. JSTOR 26296878.
  247. ↑ KLIOT, N. The Collapse of the Lebanese State. Middle Eastern Studies. 1987, s. 54–74. doi:10.1080/00263208708700688. JSTOR 4283154.
  248. ↑ War, insurgency, IS and instability: Iraq since the 2003 US invasion. The Guardian. 19 March 2023. Dostupné online [cit. 30 January 2024]. ISSN 0261-3077. (anglicky)
  249. ↑ The Saudi-led War in Yemen: Frequently Asked Questions | Friends Committee On National Legislation [online]. 17 October 2023 [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 January 2024. (anglicky)
  250. ↑ ALI, Mohanad Hage. Hezbollah's Intervention in the Syrian Conflict. Power Points Defining the Syria-Hezbollah Relationship. Carnegie Endowment for International Peace, 30 January 2024, s. 8–13. JSTOR resrep20960.6.
  251. ↑ AKBAR, Ali. Iran's soft power in the Middle East via the promotion of the Persian language. Contemporary Politics. 8 August 2023, s. 424–445. ISSN 1356-9775. doi:10.1080/13569775.2023.2169305. (anglicky)
  252. ↑ Tehran's Corridor to the Mediterranean Sea – EUROPolitika [online]. [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024. (turecky)
  253. ↑ Iran Threatens Mediterranean Closure Over Gaza Without Saying How [online]. Voice of America, 23 December 2023 [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024. (anglicky)
  254. ↑ Iran Thrives In The Levant On Weakened States Threatened By Sunni Radicalism [online]. [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024. (anglicky)
  255. ↑ Šablona:Cite report
  256. 1 2 Institute for the Study of War [online]. [cit. 2024-03-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 March 2022. (anglicky)
  257. ↑ Luca Nevola; MIRAN FEYLI. The Muqawama and Its Enemies: Shifting Patterns in Iran-Backed Shiite Militia Activity in Iraq [online]. 23 May 2023 [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024. (anglicky)
  258. ↑ Crispin Smith; MICHAEL KNIGHTS. Remaking Iraq: How Iranian-Backed Militias Captured the Country [online]. 20 March 2023 [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024. (anglicky)
  259. ↑ How Much Influence Does Iran Have in Iraq? [online]. [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 March 2023. (anglicky)
  260. ↑ Iran is still the main foreign power in Iraq [online]. [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024. (anglicky)
  261. ↑ MOTAMEDI, Maziar. Where does Iran stand on neighbouring Iraq's political turmoil? [online]. Al Jazeera [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024. (anglicky)
  262. ↑ [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024. (persky)
  263. ↑ The Houthis, Iran, and tensions in the Red Sea [online]. [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024. (anglicky)
  264. ↑ How Iran Helped Houthis Expand Their Reach [online]. 23 August 2021 [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024. (anglicky)
  265. ↑ LESTER, Stephanie. Media Guide: Iran and the Yemeni Civil War [online]. 19 December 2019 [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024. (anglicky)
  266. ↑ 5 Things to Know About the Houthis, Their Attacks on Israel and the U.S., and Their Treatment of Yemen's Jews | AJC [online]. 29 December 2023 [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024. (anglicky)
  267. ↑ IGNATIUS, David. Opinion | The Houthis sink an arrow into the West's Achilles' heel. The Washington Post. 16 January 2024. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 January 2024. (anglicky)
  268. ↑ Yemen's Houthi rebels seize cargo ship in Red Sea [online]. Al Jazeera [cit. 2024-03-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 March 2024. (anglicky)
  269. ↑ A ship earlier hit by Yemen's Houthi rebels sinks in the Red Sea, the first vessel lost in conflict [online]. 2 March 2024 [cit. 2024-03-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 March 2024. (anglicky)
  270. ↑ CLINCH, Matt. Yemen's Houthis claim attack on Aramco facility after reports of a huge fire in Saudi city of Jeddah [online]. CNBC, 25 March 2022 [cit. 2024-03-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 March 2022. (anglicky)
  271. ↑ Mission Accomplished? What's Next for Iran's Afghan Fighters in Syria [online]. 13 February 2018 [cit. 2024-03-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 May 2019. (anglicky)
  272. ↑ Iran's Tricky Balancing Act in Afghanistan [online]. 28 July 2021 [cit. 2024-03-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 March 2022. (anglicky)
  273. ↑ Ari Heistein; JAMES WEST. Syria's Other Foreign Fighters: Iran's Afghan and Pakistani Mercenaries [online]. National Interest, 20 November 2015 [cit. 2022-05-18]. Dostupné online.
  274. ↑ Oved Lobel. Afghanistan: The Forgotten Front Against Iran [online]. aijac.org, 16 November 2018 [cit. 2022-05-18]. Dostupné online.
  275. ↑ Meet the Zainebiyoun Brigade: An Iranian Backed Pakistani Shia Militia Fighting in Syria [online]. 2 May 2016 [cit. 2024-03-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 May 2016.
  276. ↑ '200 Iranian-trained Sipah-e-Muhammad activists hunting down ASWJ workers' [online]. [cit. 2018-07-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 July 2018. (anglicky)
  277. ↑ TERRILL, W. Andrew. Iran's Strategy for Saving Asad. Middle East Journal. 2015, s. 222–236. doi:10.3751/69.2.1. JSTOR 43698235.
  278. ↑ Iran's Evolving Policy on Syria [online]. 30 July 2012 [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024. (anglicky)
  279. ↑ SAMII, Abbas William. A Stable Structure on Shifting Sands: Assessing the Hizbullah-Iran-Syria Relationship. Middle East Journal. 2008, s. 32–53. doi:10.3751/62.1.12. JSTOR 25482471.
  280. ↑ Why is Iran Involved in Syria: A Look at Multifaceted Reasons [online]. 30 December 2023 [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024. (anglicky)
  281. ↑ Iran Update, September 20, 2023 [online]. [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024.
  282. ↑ After 7 years of war, Assad has won in Syria. What's next for Washington? [online]. [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024. (anglicky)
  283. ↑ Syria's Stalemate Has Only Benefitted Assad and His Backers [online]. [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 March 2023. (anglicky)
  284. ↑ Iran and Hamas beyond the borders of the Middle East [online]. [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024. (anglicky)
  285. ↑ SKARE, Erik. Iran, Hamas, and Islamic Jihad: A marriage of convenience [online]. 18 December 2023 [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 January 2024. (anglicky)
  286. ↑ The Hamas-Iran Relationship | The Washington Institute [online]. [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024.
  287. ↑ Hamas And Israel: Iran's Role [online]. 10 October 2023 [cit. 2024-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024.
  288. ↑ Jake Tapper; KATIE BO LILLIS. Found document suggests Iran sought to help Hamas make its own weapons ahead of attack, sources say. www.cnn.com. CNN, 14 November 2023. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024. (anglicky)
  289. ↑ US intelligence officials estimate Tehran does not have full control of its proxy groups [online]. 2 January 2024 [cit. 2024-03-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 March 2024.
  290. ↑ 2018 will go down in history as a year of shame for Iran [online]. 24 January 2019 [cit. 2019-03-14]. Dostupné online. (anglicky)
  291. ↑ Nasrin Sotoudeh sentenced to 33 years and 148 lashes in Iran [online]. 11 March 2019 [cit. 2019-03-14]. Dostupné online. (anglicky)
  292. ↑ Iran [online]. 30 January 2019 [cit. 2019-04-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 April 2019.
  293. ↑ Democracy Index 2017 : Free Speech Under Attack [online]. 30 January 2018 [cit. 2018-02-24]. Dostupné online.
  294. ↑ SCHMIDT, Patrick. Iran's Election Procedures [online]. [cit. 2018-09-30]. Dostupné online.
  295. ↑ BEZHAN, Frud. Explainer: Iran's Process For Vetting Presidential Candidates. Radiofreeeurope/Radioliberty. Dostupné online [cit. 30 September 2018].
  296. ↑ Iran: Stop Prosecuting Women Over Dress Code [online]. Human Rights Watch, 2018 [cit. 2018-03-18]. Dostupné online.
  297. ↑ Iran: Three Child Offenders Executed [online]. Human Rights Watch, 2018. Dostupné online.
  298. ↑ Freedom House. Iran [online]. Freedom House, 2017 [cit. 2017-05-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 May 2017.
  299. ↑ Alarmující počet poprav v Íránu: Každý den devět lidí na oprátce. www.novinky.cz [online]. 2025-09-30 [cit. 2025-09-30]. Dostupné online.
  300. ↑ AVERY, Daniel. 71 Countries Where Homosexuality is Illegal. Newsweek. 4 April 2019. Dostupné online.
  301. ↑ Iran defends execution of gay people. Deutsche Welle. 12 June 2019. Dostupné online.
  302. ↑ Iran: UN expert says ethnic, religious minorities face discrimination. Office of the United Nations High Commissioner for Human Rights. New York: 22 October 2019. Dostupné online.
  303. ↑ Rights experts urge Iran to end ‘systematic persecution’ of religious minorities [online]. 2022-08-22 [cit. 2023-12-12]. Dostupné online. (anglicky)
  304. ↑ UN Rights Experts Call On Iran To Stop Persecution Of Baha'is, Other Religious Minorities. RadioFreeEurope/RadioLiberty. Dostupné online [cit. 2023-12-12]. (anglicky)
  305. ↑ USCIRF HEARING SUMMARY: RELIGIOUS FREEDOM AND WOMEN’S RIGHTS IN IRAN [online]. 26 January 2023. Dostupné online.
  306. 1 2 Perský Žid Arvin Ghahremani popraven : Náboženský infoservis, 19. 11. 2024
  307. ↑ Jewish Iranian sentenced to death for murder receives last-minute stay of execution : Times of Israel, 19. 5. 2024
  308. ↑ Iran executes Jewish citizen over fatal stabbing he claimed was in self-defense : The Times of Israel, 4. 11. 2024
  309. ↑ Iran [online]. [cit. 2017-09-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 January 2018.
  310. ↑ The World Press Freedom Index [online]. 19 April 2016 [cit. 2019-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 April 2019.
  311. ↑ Freedom in the World 2019, Iran [online]. 30 January 2019 [cit. 2019-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 April 2019.
  312. ↑ TAYLOR, Chloe. Iran's internet blackout enters fifth day as government claims victory over protesters [online]. 21 November 2019 [cit. 2019-11-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 November 2019. (anglicky)
  313. ↑ MIHALCIK, Carrie. Iran's internet has been shut down for days amid protests [online]. [cit. 2019-11-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 November 2019. (anglicky)
  314. ↑ Iran shuts down country's internet in the wake of fuel protests [online]. 17 November 2019 [cit. 2019-11-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 November 2020. (anglicky)
  315. ↑ MACLELLAN, Stephanie. What You Need to Know about Internet Censorship in Iran. Centre for International Governance Innovation. 9 January 2018. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 November 2020. (anglicky)
  316. ↑ LANDRY, Carole. G8 calls on Iran to halt election violence [online]. 25 June 2009 [cit. 2011-06-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 March 2011.
  317. ↑ TAIT, Robert; BLACK, Ian; TRAN, Mark. Iran protests: Fifth day of unrest as regime cracks down on critics. The Guardian. London: 17 June 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 December 2016.
  318. ↑ Iran clerics defy election ruling. BBC News. 5 July 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 October 2017.
  319. ↑ Is this government legitimate? [online]. 7 September 2009 [cit. 2011-06-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 April 2015.
  320. ↑ ERDBRINK, Thomas. Protests Pop Up Across Iran, Fueled by Daily Dissatisfaction. The New York Times. 4 August 2018. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 October 2023.
  321. ↑ Iran arrested 7,000 in crackdown on dissent during 2018. BBC News. 24 January 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 May 2023.
  322. ↑ In Pictures: Iranians protest against the increase in fuel prices. Al Jazeera. 17 November 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 November 2019.
  323. ↑ SHUTDOWN, Iran Internet. A web of impunity: The killings Iran's internet shutdown hid [online]. [cit. 2021-01-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 January 2021.
  324. ↑ Special Report: Iran's leader ordered crackdown on unrest – 'Do whatever it takes to end it'. Reuters. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 December 2019.
  325. ↑ Ukrainian airplane with 180 aboard crashes in Iran: Fars. Reuters. 8 January 2020. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 January 2020.
  326. ↑ Demands for justice after Iran's plane admission. BBC. 11 January 2020. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 January 2020.
  327. ↑ Who are Iran's 'morality police'? – DW – 12/04/2022 [online]. [cit. 2023-10-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 October 2023. (anglicky)
  328. ↑ Protests flare across Iran in violent unrest over woman's death. Reuters. 20 September 2022. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 September 2022. (anglicky)
  329. ↑ LEONHARDT, David. Iran's Ferocious Dissent [online]. 26 September 2022 [cit. 2022-09-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 September 2022.
  330. ↑ Iranian woman dies 'after being beaten by morality police' over hijab law. The Guardian. 16 September 2022. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 September 2022. (anglicky)
  331. ↑ Iran committed crimes against humanity during protest crackdown, UN says [online]. 2024-03-08 [cit. 2025-09-06]. Dostupné online. (anglicky)
  332. ↑ Iran to form carpet export consortium [online]. PressTV, 9 November 2008 [cit. 2009-03-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 01-05-2011.
  333. ↑ Iran economy [online]. [cit. 2011-06-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 June 2011.
  334. ↑ Iran Investment Monthly Archivováno 31. 10. 2013 na Wayback Machine.. Turquoise Partners (April 2012). Retrieved 24 July 2012.
  335. ↑ Overview [online]. World Bank [cit. 2023-12-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 July 2020. (anglicky)
  336. ↑ EnviWeb cz-zpravodajství o životním prostředí. Írán chystá dvojnásobné zvýšení těžby zemního plynu. EnviWeb.cz [online]. [cit. 2019-07-28]. Dostupné online.
  337. ↑ Ekonomické údaje o Íránu jsou zveřejněny v BusinessInfo.cz. www.businessinfo.cz [online]. [cit. 2007-10-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-12-22.
  338. ↑ Encyclopædia Britannica. Tehran (Iran): People – Britannica Online Encyclopedia. [s.l.]: [s.n.] Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 November 2012.
  339. ↑ Cordesman, Anthony H. The US, Israel, the Arab States and a Nuclear Iran. Part One: Iranian Nuclear Programs [online]. 23 September 2008 [cit. 2010-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 August 2010.
  340. ↑ Iran's banned trade unions: Aya-toiling. The Economist. 20 April 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 June 2013.
  341. ↑ Iran's bold economic reform: Economic jihad. The Economist. 23 June 2011. Dostupné online.
  342. ↑ Iran Unemployment Rate [online]. [cit. 2024-06-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 November 2023.
  343. ↑ Senior Official Says Iran Paying $100 Billion In Energy Subsidies [online]. 9 May 2022 [cit. 2024-06-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 June 2024.
  344. ↑ Ahmadinejad's Achilles Heel: The Iranian Economy [online]. [cit. 2011-06-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 October 2017.
  345. ↑ Iran – Country Brief [online]. [cit. 2010-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 February 2011.
  346. ↑ List of Iranian Nanotechnology companies [online]. [cit. 2013-06-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 November 2006.
  347. ↑ UK Trade & Investment [online]. 13 February 2006 [cit. 2013-06-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2006.
  348. ↑ FAOSTAT [online]. [cit. 2024-06-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 November 2016.
  349. ↑ Iran and sanctions: When will it ever end?. The Economist. 18 August 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 May 2013.
  350. ↑ LARCH, Mario; WANNER, Joschka. The consequences of non-participation in the Paris Agreement. European Economic Review. April 2024. doi:10.1016/j.euroecorev.2024.104699.
  351. ↑ World Bank Open Data [online]. [cit. 2025-03-10]. Dostupné online.
  352. ↑ Iran Datasets [online]. [cit. 2025-03-10]. Dostupné online.
  353. ↑ WEHREY, Frederic; GREEN, Jerrold D.; NICHIPORUK, Brian; NADER, Alireza; HANSELL, Lydia; NAFISI, Rasool; BOHANDY, S. R. The Rise of the Pasdaran. [s.l.]: RAND Corporation, 2009. (Assessing the Domestic Roles of IranA's Islamic Revolutionary Guards Corps). ISBN 978-0-8330-4620-8. JSTOR 10.7249/mg821osd.12. Kapitola Economic Expansion: The IRGCʹs Business Conglomerate and Public Works, s. 55–76.
  354. ↑ AMIRI, Hoshang. Iran's Government Budget Deficit Worsened During Ebrahim Raisi's Presidency [online]. 27 May 2025 [cit. 2025-03-10]. Dostupné online. (anglicky)
  355. ↑ Iran blocks share price gains. BBC News. 6 August 2003. Dostupné online [cit. 15 February 2010].
  356. ↑ Tehran Exchange Trades Futures to Attract Investors [online]. BusinessWeek [cit. 2010-07-29]. Dostupné online.
  357. ↑ MehrNews.com – Iran, world, political, sport, economic news and headlines. www.mehrnews.com [online]. [cit. 23-01-2012]. Dostupné v archivu pořízeném dne 09-12-2012.
  358. ↑ CSIS: The US, Israel, the Arab States and a Nuclear Iran. csis.org [online]. [cit. 2012-08-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-08-06.
  359. ↑ Kish Island, Hormozgan province – ITTO [online]. [cit. 2024-01-09]. Dostupné online.
  360. ↑ Iran's tourist arrivals grow to over 8 Million: Minister [online]. 18 August 2019 [cit. 2023-12-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 December 2023.
  361. ↑ Iran Third Fastest Growing Tourism Destination In 2019: UNWTO [online]. 7 December 2023 [cit. 2023-12-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 December 2023.
  362. ↑ Iran's tourism industry up by 21% in 2023 [online]. 29 April 2024 [cit. 2024-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 April 2024. (anglicky)
  363. ↑ www.irna.ir. 28 May 2024. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 May 2024.
  364. ↑ KRYEZIU, Alza. Half of the World Now Granted Visa-Free Access to Iran [online]. 17 April 2024 [cit. 2024-05-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 April 2024. (anglicky)
  365. ↑ Revival rhythm: Iran's tourism blooms by 21% [online]. 29 April 2024 [cit. 2024-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 May 2024. (anglicky)
  366. ↑ Sightseeing and excursions in Iran Archivováno 18. 4. 2015 na Wayback Machine.. Tehran Times, 28 September 2010. Retrieved 22 March 2011.
  367. ↑ Foreign arrivals in Iran reach 4.4 million in 8 months, up by 48.5% y/y [online]. 12 December 2023 [cit. 2024-01-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 December 2023. (anglicky)
  368. ↑ Iran's tourism among the top 20 countries [online]. 15 December 2023 [cit. 2023-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 December 2023.
  369. 1 2 AYSE, Valentine; NASH, Jason John; LELAND, Rice. The Business Year 2013: Iran. London: The Business Year, 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 December 2016. ISBN 978-1-908180-11-7. S. 166. Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „BYI“ použit vícekrát s různým obsahem
  370. ↑ Brian Boniface, MA; CHRIS COOPER; ROBYN COOPER. Worldwide Destinations: The geography of travel and tourism. [s.l.]: Routledge, 2012. Dostupné online. ISBN 978-1-136-00113-0. S. 362.
  371. ↑ Iran sets up funds for tourism development [online]. 10 January 2023 [cit. 2023-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 December 2023.
  372. ↑ Agriculture in Iran [online]. [cit. 2016-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 August 2019.
  373. ↑ Iran Food security [online]. 7 August 2014 [cit. 2016-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 May 2016.
  374. ↑ SEYF, Ahmad. Technical Changes in Iranian Agriculture, 1800–1906. Middle Eastern Studies. 1984, s. 142–154. doi:10.1080/00263208408700603. JSTOR 4283034.
  375. ↑ About this Collection [online]. [cit. 2024-06-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 June 2015.
  376. ↑ Crunch time for Caspian caviar. BBC News. 19 June 2001. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 March 2010.
  377. ↑ Iransaga – Iran The Country, The Land [online]. [cit. 2012-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 October 2010.
  378. ↑ Gas compression at South Pars [online]. 18 May 2023 [cit. 2024-03-17]. Dostupné online. (anglicky)
  379. ↑ COŞKUN, Bezen Balamir. Global Energy Geopolitics and Iran [online]. 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 April 2014.
  380. ↑ The Rising might of the Middle East super power – Council on Foreign Relations [online]. 3 March 2016 [cit. 2024-05-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 March 2016.
  381. ↑ International - U.S. Energy Information Administration (EIA) [online]. [cit. 2024-06-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 May 2024.
  382. ↑ Iran's oil exports reached $35 billion in last 12 months -ILNA [online]. 2 April 2024. Dostupné online.
  383. ↑ Iran's Foreign Trade Regime Report [online]. [cit. 2010-08-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 March 2013.
  384. ↑ Iran's oil and gas reserves estimated at 1.2 trillion barrels: NIOC chief | Hellenic Shipping News Worldwide [online]. [cit. 2024-05-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 May 2024.
  385. ↑ Iran ranks 2nd, 3rd in gas, oil reserves in world [online]. 2 June 2024 [cit. 2024-05-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 May 2024.
  386. ↑ BP Cuts Russia, Turkmenistan Natural Gas Reserves Estimates. The Wall Street Journal. 12 June 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 June 2013.
  387. ↑ ALTAHER, Nada; ROBINSON, Matthew. Iran has discovered an oil field with an estimated 53 billion barrels of crude, Rouhani says [online]. CNN, 10 November 2019 [cit. 2024-05-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 May 2024. (anglicky)
  388. ↑ Iran discovers new oil field with over 50 billion barrels [online]. 10 November 2019 [cit. 2024-05-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 May 2024. (anglicky)
  389. ↑ Iran says new oilfield found with 53 billion barrels [online]. Al Jazeera [cit. 2024-05-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 May 2024. (anglicky)
  390. ↑ Iran oil: New field with 53bn barrels found — Rouhani. www.bbc.com. 10 November 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 May 2024. (anglicky)
  391. ↑ Iran discovers giant shale oil reserves in several regions [online]. 2 April 2024 [cit. 2024-05-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 April 2024. (anglicky)
  392. ↑ DOOLEY, Kenny. Iran discovers giant shale oil reserves in several regions [online]. 2 April 2024 [cit. 2024-05-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 May 2024. (anglicky)
  393. ↑ UGAL, Nishant. Four new oil and gas discoveries unveiled by Iran with potential 2.6 billion barrels of reserves [online]. 9 October 2023 [cit. 2024-05-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 May 2024. (anglicky)
  394. ↑ Iran Daily – Domestic Economy – 04/24/08[nedostupný zdroj]
  395. ↑ SHANA: Share of domestically made equipments on the rise Archivováno 9. 3. 2012 na Wayback Machine.. Retrieved 26 July 2010.
  396. ↑ Iran, Besieged by Gasoline Sanctions, Develops GTL to Extract Gasoline from Natural Gas [online]. Oilprice.com [cit. 2012-02-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 February 2012.
  397. ↑ Iran [online]. [cit. 2011-06-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2012.
  398. ↑ Daniel Müller; PROFESSOR HARALD MÜLLER. WMD Arms Control in the Middle East: Prospects, Obstacles and Options. [s.l.]: Ashgate Publishing, Ltd., 2015. Dostupné online. ISBN 978-1-4724-3593-4. S. 140.
  399. ↑ فردا, رادیو. Radio Farda. 12 December 2024. Dostupné online [cit. 10 March 2025]. (persky)
  400. ↑ Energy shortages force Iran to cut workweek to two, three days [online]. 24 February 2025 [cit. 2025-03-10]. Dostupné online. (anglicky)
  401. ↑ Iran Khodro Rail Industries Factory Inaugurated [online]. 13 May 2011 [cit. 2024-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 May 2011.
  402. ↑ Iran takes world's 16th place in car manufacturing: OICA [online]. 30 March 2024 [cit. 2024-03-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 March 2024. (anglicky)
  403. ↑ Iran takes world's 16th place in car manufacturing: OICA [online]. [cit. 2024-03-31]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
  404. ↑ Iran advances 41 places in industrial production [online]. 27 February 2010 [cit. 2024-01-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 January 2024. (anglicky)
  405. ↑ Iran doing industrial projects in 27 countries [online]. 1 April 2011 [cit. 2024-01-10]. Dostupné online. (anglicky)
  406. ↑ 28 January 2011 [cit. 2024-01-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 January 2011.
  407. ↑ The US, Israel, the Arab States and a Nuclear Iran [online]. [cit. 2024-01-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 August 2010.
  408. ↑ SCT – Shopping Centers Today Online [online]. 3 April 2012 [cit. 2024-01-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 April 2012.
  409. ↑ Construction to Iran – for Australian exporters – Austrade [online]. [cit. 2007-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 March 2007.
  410. ↑ Iran Daily – Domestic Economy – 12/23/06 Archivováno 7. 9. 2007 na Wayback Machine.
  411. ↑ Iran Daily – Domestic Economy – 04/09/07 Archivováno 6. 9. 2007 na Wayback Machine.
  412. ↑ MINING.COM [online]. [cit. 2024-01-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 January 2024. (anglicky)
  413. ↑ Atieh Bahar – Resources – Iran's Automotive Industry Overview [online]. 7 July 2011 [cit. 2024-01-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 July 2011.
  414. ↑ Official: Iran now among world's 6 turbine manufacturers – Tehran Times [online]. 2012-07-18 [cit. 2024-01-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-10-12.
  415. ↑ Iran plans to exclude dollar, euro from foreign transactions: minister. stratrisks.com [online]. [cit. 2013-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-20.
  416. ↑ Institute of Biochemistry and Biophysics [online]. 2 February 2011 [cit. 2011-06-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 October 2006.
  417. ↑ The first successfully cloned animal in Iran [online]. 30 September 2006 [cit. 2013-06-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 October 2011.
  418. ↑ Iranian Studies Group at MIT [online]. [cit. 2010-08-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 October 2008.
  419. ↑ INIC – News – 73% of Tehran's Students Acquainted with Nanotechnology [online]. 18 January 2010 [cit. 2010-08-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 October 2015.
  420. ↑ Iran Ranks 15th in Nanotech Articles [online]. 9 November 2009 [cit. 2010-08-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 December 2011.
  421. ↑ Iran daily: Iranian Technology From Foreign Perspective [online]. [cit. 2013-06-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 April 2009.
  422. ↑ Project Retired – EECS at UC Berkeley [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 November 2007.
  423. ↑ Vali Nasr. The Shia Revival: How Conflicts within Islam Will Shape the Future. [s.l.]: W.W. Norton, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-393-06640-1. S. 213.
  424. ↑ Ben Mathis-Lilley. A Woman Has Won the Fields Medal, Math's Highest Prize, for the First Time [online]. Graham Holdings Company, 12 August 2014 [cit. 2014-08-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 August 2014.
  425. ↑ Forecasting Exercise [online]. 2012 [cit. 2017-06-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 October 2017.
  426. ↑ No. 3817 Front page Page 1 [online]. [cit. 2011-10-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 November 2010.
  427. ↑ Academic misconduct: Are we progressing or going backwards? [online]. [cit. 2025-03-10]. Dostupné online. (anglicky)
  428. ↑ GII Innovation Ecosystems & Data Explorer 2025 [online]. [cit. 2025-10-16]. Dostupné online.
  429. ↑ DUTTA, Soumitra; LANVIN, Bruno. Global Innovation Index 2025: Innovation at a Crossroads. [s.l.]: World Intellectual Property Organization, 2025. Dostupné online. ISBN 978-92-805-3797-0. doi:10.34667/tind.58864. S. 19. (anglicky)
  430. ↑ FATHI, Nazila; BROAD, William J. Iran Launches Satellite in a Challenge for Obama. The New York Times. 3 February 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 November 2020. ISSN 0362-4331. (anglicky)
  431. ↑ Brian Harvey; HENK H. F. SMID; THEO PIRARD. Emerging Space Powers: The New Space Programs of Asia, the Middle East and South-America. [s.l.]: Springer Science & Business Media, 2011. Dostupné online. ISBN 978-1-4419-0874-2. S. 293.
  432. ↑ The 6th International Conference on Heating, Ventilating and Air Conditioning [online]. 2015 [cit. 2015-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 December 2015.
  433. ↑ Stephen Clark. Iran Launches Omid Satellite Into Orbit [online]. 2 February 2009 [cit. 2024-01-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 February 2024. (anglicky)
  434. ↑ Iran Launches Soraya Satellite Into Orbit 750 Km Above Earth – Iran Front Page [online]. 20 January 2024 [cit. 2024-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 January 2024. (anglicky)
  435. ↑ Iran says it launched a satellite despite Western concerns [online]. Deutsche Welle [cit. 2024-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 January 2024. (anglicky)
  436. ↑ Iran says launches satellite in new aerospace milestone [online]. [cit. 2024-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 January 2024. (anglicky)
  437. ↑ PRESSE, AFP-Agence France. Iran Says Launches Satellite In New Aerospace Milestone [online]. [cit. 2024-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 January 2024. (anglicky)
  438. ↑ Iran's Soraya satellite signals received on earth [online]. 21 January 2024 [cit. 2024-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 January 2024. (anglicky)
  439. ↑ Iran successfully launches Soraya satellite using Qa'im 100 carrier [online]. [cit. 2024-01-21]. Dostupné online. (anglicky)
  440. ↑ Iran says it launches 3 satellites into space-Xinhua [online]. [cit. 2024-01-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 January 2024.
  441. ↑ Iran launches three satellites simultaneously for first time – DW – 01/28/2024 [online]. Deutsche Welle [cit. 2024-01-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 January 2024. (anglicky)
  442. ↑ Iran launches 3 satellites into space that are part of a Western-criticized program as tensions rise [online]. 28 January 2024 [cit. 2024-01-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 January 2024. (anglicky)
  443. ↑ Iran simultaneously launches three satellites – state media. The Economic Times. 28 January 2024. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 January 2024. ISSN 0013-0389.
  444. ↑ Iran Conducts Second Controversial Satellite Launch In One Week [online]. 28 January 2024 [cit. 2024-01-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 January 2024. (anglicky)
  445. ↑ Iran launches three satellites amid rising tensions with Western powers [online]. Al Jazeera [cit. 2024-01-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 January 2024. (anglicky)
  446. ↑ Iran launches 'domestically developed' imaging satellite from Russia [online]. Al Jazeera [cit. 2024-03-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 March 2024. (anglicky)
  447. ↑ ONLINE |, E. T. Iran launches Pars 1 satellite from Russia amidst Western concern over Moscow-Tehrain ties [online]. 29 February 2024 [cit. 2024-03-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 March 2024. (anglicky)
  448. ↑ MOTAMEDI, Maziar. Russia launches Iranian satellite into space from Kazakhstan base [online]. Al Jazeera [cit. 2024-03-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 October 2022. (anglicky)
  449. ↑ Russia launches Soyuz rocket into space carrying Iranian satellite Pars-I [online]. WION, 29 February 2024 [cit. 2024-03-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 March 2024. (anglicky)
  450. ↑ National Security and the Internet in the Persian Gulf: Iran [online]. 3 July 2007 [cit. 2024-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 July 2007.
  451. ↑ Internet Speed in Iran is at Regional Bottom [online]. 8 March 2024 [cit. 2024-07-05]. Dostupné online. (anglicky)
  452. ↑ Encyclopaedia Iranica. R. N. Frye. Peoples of Iran [online]. Iranicaonline.org [cit. 2011-09-14]. Dostupné online.
  453. ↑ ASIA-PACIFIC POPULATION JOURNAL, United Nations. A New Direction in Population Policy and Family Planning in the Islamic Republic of Iran [online]. [cit. 2006-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 February 2009.
  454. ↑ Iran – population [online]. Countrystudies.us [cit. 2011-06-18]. Dostupné online.
  455. ↑ DW Persian [cit. 2012-07-19]. Dostupné online.
  456. ↑ U.S. Bureau of the Census, 2005. Unpublished work tables for estimating Iran's mortality. Washington, D.C.: Population Division, International Programs Center
  457. ↑ IRAN NEWS, Payvand.com. Iran's population growth rate falls to 1.5 percent: UNFP [online]. [cit. 2006-10-18]. Dostupné online.
  458. ↑ IRAN TRIES TO REVERSE A SLUMPING BIRTH RATE. AP [online]. [cit. 2014-03-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-10.
  459. ↑ Iran’s plunging birth rate causes serious concerns for economic future. South China Morning Post [online]. [cit. 2014-04-06]. Dostupné online.
  460. ↑ http://worldpopulationreview.com/countries/iran-population/
  461. ↑ Manouchehr Ganji. Defying the Iranian Revolution: From a Minister to the Shah to a Leader of Resistance. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 2002. Dostupné online. ISBN 978-0-275-97187-8. S. 210.
  462. ↑ Migration Information Institute: Characteristics of the Iranian Diaspora [online]. Migrationinformation.org [cit. 2011-06-18]. Dostupné online.
  463. ↑ Afghanistan-Iran: Iran says it will deport over one million Afghans [online]. Irinnews.org, 4 March 2008 [cit. 2013-06-21]. Dostupné online.
  464. ↑ Mizející Šáhsavanové aneb Na návštěvě u kmene severoíránských kočovných pastevců. Lidé a Země [online]. 23. září 2021. Dostupné online.
  465. ↑ J. Harmatta in History of Civilizations of Central Asia, Chapter 14, The Emergence of Indo-Iranians: The Indo-Iranian Languages, ed. by A. H. Dani & V.N. Masson, 1999, p. 357
  466. 1 2 Iran [online]. Central Intelligence Agency (United States) [cit. 2018-05-24]. Dostupné online.
  467. ↑ Country Profile: Iran [online]. Washington, D.C.: Federal Research Division, Library of Congress, May 2008 [cit. 2014-06-09]. S. xxvi. Dostupné online.
  468. ↑ Results a new nationwide public opinion survey of Iran. www.terrorfreetomorrow.org. New America Foundation, 12 June 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2013.
  469. ↑ Azeris. www.minorityrights.org. Minority Rights Group International, 2009. Dostupné online [cit. 16 October 2013].
  470. ↑
    • Shaffer, Brenda (2003). Borders and Brethren: Iran and the Challenge of Azerbaijani Identity. MIT Press. pp. 221–225. ISBN 0-262-19477-5
    • Minahan, James (2002). Encyclopedia of the Stateless Nations: S-Z. Greenwood Publishing Group. p. 1765. ISBN 978-0-313-32384-3
  471. ↑ Rasmus Christian Elling, Minorities in Iran: Nationalism and Ethnicity after Khomeini, Palgrave Macmillan, 2013.
  472. ↑ Ali Gheissari. Contemporary Iran: Economy, Society – Politics: Economy, Society, Politics. p. 300. Oxford University Press. 2 April 2009.
  473. ↑ Iran. www.terrorfreetomorrow.org. New America Foundation, 12 June 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2013.
  474. ↑ Annika Rabo, Bo Utas. The Role of the State in West Asia Swedish Research Institute in Istanbul, 2005 ISBN 91-86884-13-1
  475. ↑ Encyclopedia of the Peoples of Africa and the Middle East Facts On File, Incorporated ISBN 1-4381-2676-X p. 141
  476. ↑ OBERLING, Pierre. Georgia viii: Georgian communities in Persia [online]. 7 February 2012 [cit. 2014-06-09]. Dostupné online.
  477. ↑ Circassian [online]. Official Circassian Association [cit. 2014-06-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04.
  478. ↑ CHARDIN, Sir John. Persians: Kind, hospitable, tolerant flattering cheats?. The Iranian. June 1997. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 June 1997. Excerpted from:
  479. ↑ Iran. The World Factbook. Central Intelligence Agency, 25 June 2025. Dostupné online [cit. 29 June 2025]. (anglicky)
  480. ↑ Walter Martin. Kingdom of the Cults, The. [s.l.]: Baker Books, 2003. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 February 2023. ISBN 978-0-7642-2821-6. S. 421.
  481. ↑ Bhabani Sen Gupta. The Persian Gulf and South Asia: prospects and problems of inter-regional cooperation. [s.l.]: South Asian Publishers, 1987. Dostupné online. ISBN 978-81-7003-077-5. S. 158.
  482. ↑ Iran [online]. [cit. 2024-03-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 December 2023.
  483. ↑ SMYTH, Gareth. Removal of the heart: how Islam became a matter of state in Iran. The Guardian. 29 September 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 July 2019. ISSN 0261-3077. (anglicky)
  484. ↑ 2022 Report on International Religious Freedom: Iran. United States Department of State. Dostupné online.
  485. ↑ Colin Brock, Lila Zia Levers. Aspects of Education in the Middle East and Africa Symposium Books Ltd., 7 mei 2007 ISBN 1-873927-21-5 p. 99
  486. ↑ Iran, CIA – World Factbook. Archivováno 3. 2. 2012 na Wayback Machine.
  487. ↑ Encyclopedia of the Modern Middle East and North Africa (Detroit: Thomson Gale, 2004) p. 82
  488. ↑ In pictures: Inside Iran's secretive Yarsan faith. www.bbc.com. 13 November 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 May 2024. (anglicky)
  489. ↑ MONAZZAMI, Ardeshir. Rereading the Religiosity of Yarsan. Religious Research. 20 February 2022, s. 143–167. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 March 2024. ISSN 2345-3230. doi:10.22034/jrr.2021.261350.1805. (anglicky)
  490. ↑ 'Men and women have equal rights in the Yarsan community' [online]. [cit. 2024-03-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 March 2024. (anglicky)
  491. ↑ KAR, Mehrangiz. Religious Minority in Iran Asks Khamenei for Constitutional Protection [online]. Center for Human Rights in Iran, 17 June 2016 [cit. 2016-06-17]. Dostupné online.
  492. ↑ U.S. State Department. Iran – International Religious Freedom Report 2009 [online]. The Office of Electronic Information, Bureau of Public Affair, 26 October 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 October 2009.
  493. ↑ 2011 General Census Selected Results. [s.l.]: Statistical Center of Iran, 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 June 2019. ISBN 978-964-365-827-4. S. 26.
  494. ↑ Country Information and Guidance "Christians and Christian converts, Iran" December 2014. p.9
  495. ↑ International Federation for Human Rights. Discrimination against religious minorities in Iran [online]. 1 August 2003 [cit. 2020-09-03]. S. 6. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 October 2006.
  496. ↑ Iran Human Rights Documentation Center. A Faith Denied: The Persecution of the Bahل'يs of Iran [online]. Iran Human Rights Documentation Center, 2007 [cit. 2007-03-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 June 2007.
  497. ↑ KAMALI, Saeed. Bahai student expelled from Iranian university 'on grounds of religion'. The Guardian. 27 February 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 May 2019.
  498. ↑ Iran (Islamic Republic of) [online]. 27 November 2016 [cit. 2020-07-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2024.
  499. ↑ Peter Krol. Study in Iran :: Iran Educational System [online]. [cit. 2015-10-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 November 2023.
  500. ↑ WEP-Iran [online]. [cit. 2012-02-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 February 2012.
  501. ↑ https://accreditation.ca/
  502. ↑ سایت, مدیر. 28 December 2023 [cit. 2024-01-27]. Dostupné online. (persky)
  503. ↑ Filepool – Detail | Organization for Investment Economic and Technical Assistance of Iran [online]. 10 October 2016 [cit. 2024-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 October 2016.
  504. ↑ MOVASSAGH, Hooman. Human Organ Donations under the "Iranian Model": A Rewarding Scheme for U.S. Regulatory Reform?. Indiana Health Law Review. 24 April 2016, s. 82–118. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 January 2024. ISSN 2374-2593. doi:10.18060/3911.0013. (anglicky)
  505. ↑ KENTAL_TOUR. Iran health care ranking [online]. 24 January 2023 [cit. 2024-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 January 2024. (anglicky)
  506. ↑ Medical Tourism in Iran [online]. 15 December 2023 [cit. 2023-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 December 2023.
  507. ↑ Payvand [online]. 1 January 2024 [cit. 2024-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 November 2011.
  508. ↑ Iran Health Insurance in Brief [online]. 17 August 2016 [cit. 2024-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 August 2016.
  509. ↑ HOLE, F.; FLANNERY, K. V. Proceedings of the Prehistoric Society. [s.l.]: [s.n.], 1968.
  510. ↑ Encyclopædia Iranica. Art in Iran. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 565–569.
  511. ↑ IVANCHIK, Askolʹd Igorevich; LIČʻELI, Vaxtang. Achaemenid Culture and Local Traditions in Anatolia, Southern Caucasus and Iran: New Discoveries. [s.l.]: BRILL, 2007. Dostupné online. ISBN 978-90-04-16328-7. S. 117.
  512. ↑ Lipiński, Edward; VAN LERBERGHE, KAREL; SCHOORS, ANTOON. Immigration and emigration within the ancient Near East. [s.l.]: Peeters Publishers, 1995. Dostupné online. ISBN 978-90-6831-727-5. S. 119.
  513. ↑ Encyclopædia Iranica. ART IN IRAN. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 580–585.
  514. ↑ Encyclopædia Britannica. Sāsānian dynasty. [s.l.]: [s.n.], 18 July 2017. Dostupné online.
  515. ↑ Encyclopædia Iranica. ART IN IRAN. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 585–594.
  516. ↑ Iran – A country study [online]. Parstimes.com [cit. 2011-06-18]. Dostupné online.
  517. ↑ History of Islamic Science 5 [online]. Levity.com [cit. 2011-06-18]. Dostupné online.
  518. ↑ AFARY, Janet. Encyclopædia Britannica. Iran. [s.l.]: [s.n.], 2006. Dostupné online.
  519. ↑ Encyclopædia Iranica. Art in Iran. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 549–646.
  520. ↑ GUMPERT, Lynn; BALAGHI, Shiva. Picturing Iran. [s.l.]: I.B. Tauris, 2002. Dostupné online. ISBN 978-1-86064-883-0. S. 48.
  521. ↑ Encyclopوdia Iranica. Art in Iran. [s.l.]: [s.n.] Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 July 2017. S. 640–646.
  522. ↑ Art in America: Modernity and revolution: a recent show of Iranian art focused on the turbulent time from 1960 to 1980, juxtaposing formally inventive works of art with politically charged photographs and posters – Art & Politics – Between Word and Image: Modern Iranian Visual Culture [online]. 25 November 2004. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 November 2004.
  523. ↑ Pope, Arthur Upham. Introducing Persian Architecture. London: Oxford University Press, 1971.
  524. ↑ Pope, Arthur Upham. Persian Architecture. New York: George Braziller, 1965. S. 266.
  525. ↑ Ardalan, Nader; BAKHTIAR, LALEH. The Sense of Unity: The Sufi Tradition in Persian Architecture. [s.l.]: [s.n.], 2000. ISBN 978-1-871031-78-2.
  526. ↑ Iran secures 5th place worldwide for UNESCO-listed intangible treasures [online]. 8 December 2023 [cit. 2024-01-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 December 2023. (anglicky)
  527. ↑ Šablona:Cite web
  528. ↑ Šablona:Cite book
  529. ↑ Šablona:Cite web
  530. ↑ Šablona:Cite web
  531. ↑ Šablona:Cite web
  532. ↑ Šablona:Cite web
  533. ↑ Šablona:Cite web
  534. ↑ Šablona:Cite journal
  535. ↑ Šablona:Cite book
  536. ↑ Šablona:Cite book
  537. ↑ Arthur John Arberry, The Legacy of Persia, Oxford: Clarendon Press, 1953, Šablona:ISBN, p. 200.
  538. ↑ Von David Levinson; Karen Christensen, Encyclopedia of Modern Asia, Charles Scribner's Sons. 2002, vol. 4, p. 480
  539. ↑ Frye, R.N., "Darī", The Encyclopaedia of Islam, Brill Publications, CD version.
  540. ↑ Persepolis / Persepolis (2007) | ČSFD.cz
  541. 1 2 Šablona:Cite web
  542. ↑ Šablona:Cite web
  543. ↑ Šablona:Cite web
  544. ↑ Šablona:Cite encyclopedia
  545. ↑ Šablona:Cite encyclopedia
  546. ↑ Šablona:Cite web
  547. ↑ Šablona:Harv iv. First millennium C.E. (1) Sasanian music, 224–651.
  548. ↑ Šablona:Cite web
  549. ↑ Šablona:Cite web
  550. ↑ Šablona:Cite web
  551. ↑ Šablona:Cite news
  552. ↑ Šablona:Cite web
  553. ↑ Šablona:Cite web
  554. ↑ Šablona:Citace elektronického periodika
  555. ↑ Šablona:Citace elektronického periodika
  556. ↑ Šablona:Citace elektronické monografie
  557. ↑ Šablona:Citace elektronického periodika
  558. ↑ Šablona:Citace elektronického periodika
  559. ↑ Šablona:Citace elektronického periodika
  560. ↑ Šablona:Citace elektronického periodika
  561. ↑ Šablona:Citace elektronického periodika
  562. ↑ Šablona:Citace elektronického periodika
  563. ↑ Šablona:Citace elektronického periodika
  564. ↑ Šablona:Cite web
  565. ↑ Šablona:Cite web
  566. ↑ Šablona:Cite news
  567. ↑ Šablona:Citace elektronického periodika
  568. ↑ Šablona:Citace elektronického periodika
  569. ↑ Írán vyslal do vesmíru první satelit vlastní výroby
  570. ↑ Markus Wilmsen, Franz Theodor Fürsich & Mahmoud Reza Majidifard (2021). Youngest Cretaceous dinosaur tracksite from the Middle East (Maastrichtian, Farrokhi Formation, Central Iran). Palaeobiodiversity and Palaeoenvironments. doi: https://doi.org/10.1007/s12549-021-00516-w
  571. ↑ Šablona:Citace elektronického periodika
  572. ↑ Šablona:Citace elektronického periodika
  573. ↑ Šablona:Citace elektronického periodika
  574. ↑ Šablona:Citace elektronického periodika
  575. ↑ Šablona:Cite book
  576. ↑ Šablona:Cite book
  577. ↑ Food and Agriculture Organization of the United Nations—Production FAOSTAT Šablona:Wayback. Retrieved 30 April 2010.
  578. ↑ Šablona:Cite book
  579. ↑ Šablona:Cite web
  580. ↑ Šablona:Cite book
  581. ↑ Šablona:Cite web

Literatura

Externí odkazy

Šablona:Írán Šablona:Navboxes Šablona:Navboxes

Šablona:Autoritní data Šablona:Portály Šablona:1000 nejdůležitějších článků

source: https://cs.wikipedia.org/wiki/Írán