CS Knowledge Base

Alí Hosejní Chámeneí^[1] (persky علی حسینی خامنه‌ای‎;  19. dubna 1939 Mašhad – 28. února 2026 Teherán)^[2][3][4] byl íránský duchovní a politik, v letech 1989–2026 nejvyšší vůdce Íránu, po Rúholláhu Chomejním druhý v pořadí.^[5][6] Mezi roky 1981–1989 působil jako třetí prezident Íránu. Byl nejdéle sloužící hlavou státu na Blízkém východě a také druhým nejdéle sloužícím íránským vůdcem po šáhovi Muhammadu Rezovi Pahlavím.^[7] Zabit byl v únoru 2026 při izraelsko-americkém útoku na vysoké íránské představitele.

Podle svých oficiálních internetových stránek byl šestkrát zatčen, než byl za vlády Rezy Pahlavího poslán na tři roky do exilu. Po íránské islámské revoluci, která svrhla šáha, se stal v červnu 1981 terčem atentátu, při němž ochrnul na pravou horní končetinu.^[8] Během irácko-íránské války navázal úzké vztahy s Islámskými revolučními gardami.

Jako nejvyšší vůdce byl nejmocnějším politickým činitelem v Íránu.^[9][10] Z této pozice kontroloval výkonnou, zákonodárnou a soudní moc, stejně jako armádu a média.^[7] Jako hlava státu a vrchní velitel ozbrojených sil vydával dekrety a přijímal konečná rozhodnutí včetně hospodářství, životního prostředí, zahraniční politiky a národního plánování.^{[11][12][13][14]} Všechny kandidáty do Shromáždění znalců, prezidentského úřadu a parlamentu prověřovala Rada dohlížitelů, jejíž členy přímo či nepřímo vybíral z pozice nejvyššího vůdce.^[15] Na jeho příkaz Rada dohlížitelů zakázala konkrétním osobám kandidovat.^[16]

Za jeho vlády proběhly studentské nepokoje (1999), zelená revoluce (2009)^[17][18] a velké protesty v letech 2011–2012, 2017–2018, 2019–2020, 2022–2023 v důsledku smrti Mahsy Amíníové, a také v období 2025–2026. V roce 2003 vydal fatvu zakazující výrobu, skladování a používání všech druhů zbraní hromadného ničení. Za urážku Chámeneího byla řada osob uvězněna a někteří z nich ve vazbě zemřeli.^[19][20]

Chámeneí se narodil ve městě Mašhadu jako druhý nejstarší z osmi dětí^[21][22] – dva z jeho bratrů jsou dnes rovněž duchovními. Po otci je azérského původu, zatímco některé zdroje tvrdí, že jeho matka byla etnická Peršanka z města Jazd.^{[23][24][25][26][27]} Po studiu na různých teologických seminářích se stal jedním z žáků Rúholláha Chomejního a od roku 1963 byl aktivní v islamistickém hnutí, které se stavělo na odpor světskému režimu šáha Muhammada Rezy Pahlavího. Mezi lety 1964 a 1978 byl několikrát za své politické smýšlení vězněn.

Šáhův pád počátkem roku 1979 vynesl Chámeneího do funkce člena revoluční rady a náměstka ministra obrany. Jeho přičiněním byla také 19. února 1979 založena Islámská republikánská strana, konzervativní politické uskupení, sdružující různé fundamentalistické proudy v zemi. V roce 1980 učinil dosud nepříliš známého Chámeneího středem pozornosti výrok, jímž tvrdě napadl ženy protestující proti příkazu povinně nosit šátek. „Nechci je nazývat prostitutkami,“ řekl, „to, co činí prostitutka, dotýká se jen jí samotné, ale to, co činí tyto ženy, dotýká se celé společnosti.“^[28]

Po úspěšném atentátu na prezidenta Muhammada Alího Radžáího 30. srpna 1981 byl Chámeneí na Chomejního návrh zvolen 95 % hlasů 2. října prezidentem republiky. Sám se tehdy ještě léčil z následků bombového útoku, který ho vážně zranil při modlitbě v mešitě – od těch dob měl postiženou pravou ruku. Názory nového prezidenta na probíhající konflikt s Irákem byly podobně nesmiřitelné jako názory Chomejního. „Válka, válka až do konečného vítězství,“ prohlásil rozhodně.^[29] Teprve jmenování pružného Akbara Hášemí Rafsandžáního vrchním velitelem ozbrojených sil umožnilo konflikt v roce 1988 ukončit.

Dne 3. června 1989 zemřel duchovní vůdce Chomejní a Shromáždění znalců o den později překvapivě zvolilo jeho nástupcem Chámeneího. Tento vývoj přijalo duchovenstvo s jistým odporem, protože dosavadní prezident neměl v šíitské hierarchii příliš vysoké postavení. Kvůli volbě musela být změněna ústava a Chámeneí byl povýšen na ájatolláha – v Íránu je funkce duchovního vůdce prakticky doživotní.

Na rozdíl od svého předchůdce neměl Chámeneí zdaleka takovou autoritu a charisma, aby mohl ztělesňovat „jednotu íránského lidu“. Jeho přístup k věcem veřejným byl spíše skrytý – do každodenních politických rozhodnutí zasahoval málo, snažil se však neustále vyvažovat aktuální rozloženi sil. Aby si zajistil kontrolu nad duchovenstvem, v němž hlavně na počátku nechyběly kritické hlasy na jeho osobu, nechal zřídit Zvláštní soud pro duchovenstvo; jeho pokus získat v roce 1994 titul velkého ájatolláha ale selhal.^{[p. 1]}

Vlivní konkurenti uvnitř kléru byli v průběhu doby buď zbaveni moci, nebo dokonce dáni do domácího vězení. Naopak neúspěšní kandidáti na úřad prezidenta dostali jiné funkce – tak duchovní vůdce udržoval řevnivost na íránské politické scéně a tím nepřímo posiloval svoje postavení. Pokud jde o vztah k Salmanu Rushdiemu, proti němuž vyhlásil Rúholláh Chomejní fatvu, byl Chámeneí nekompromisní: „Černý šíp smrti je vystřelen a na cestě k cíli.“^[31]

Dne 6. srpna 1991 byl v Paříži zavražděn poslední předseda vlády jmenovaný šáhem, Šápúr Bachtijár, a podle výpovědi jednoho ze zatčených atentátníků byl čin přímo nařízen Chámeneím. Také atentát v řecké restauraci Mykonos v Berlíně, spáchaný 17. září 1992 na čtyřech kurdských exilových politicích, pravděpodobně organizovala nejvyšší místa v Íránu, přičemž Chámeneí a tehdejší prezident Rafsandžání byli o přípravách předem informováni.^[32]

Zvolení proreformního duchovního Muhammada Chátamího v roce 1997 prezidentem republiky a vítězství reformistů v parlamentních volbách o tři roky později způsobily v Íránu nástup určité liberalizace v celospolečenském měřítku. Chámeneího snahou bylo především udržet proces pod kontrolou, aby nedošlo k narušení teokratických základů státu. Jeho zahraničněpolitické názory, které vycházely z představ Rúholláha Chomejního, doznaly jen minimálních změn, třebaže vláda dělala vše pro to, aby vylepšila obraz země ve světě. V roce 1999 Chámeneí prohlásil, že „z islámských, lidských, hospodářských, bezpečnostních a politických důvodů je existence Izraele hrozbou pro národy a státy v regionu“ a že „zbývá jen jediná možnost, jak řešit situaci na Blízkém východě: rozbít a zničit sionistický stát“.^[33]

V letech 2004–2005 se za aktivní účasti duchovního vůdce podařilo proces liberalizace v podstatě zastavit. Vnějším projevem toho vývoje byly parlamentní volby z roku 2004, v nichž díky manipulacím triumfovaly konzervativní síly,^{[p. 2]} a vítězství konzervativce Mahmúda Ahmadínežáda v prezidentských volbách o rok později. Aktuální spor s USA o íránský jaderný program komentoval Chámeneí v tom smyslu, že Írán nechce vlastnit „atomové zbraně a Západ to ví. (…) Odporuje to politickým a hospodářským zájmům země i dikci islámského učení.“^[34] Současně ale oznámil, že v jaderném programu se bude pokračovat.

V září 2014 podstoupil Alí Chámeneí operaci prostaty.^[35] Počátkem března 2015 byl Alí Chámeneí údajně v kritickém stavu hospitalizován v nemocnici v Teheránu.^[36] V červnu 2025 měl podle New York Times aktivně vybírat svého nástupce.^[37]

Dne 28. února 2026, uprostřed série amerických a izraelských raketových útoků na Írán, nejmenovaný izraelský úředník prohlásil, že bylo nalezeno Chameneího tělo.^[38] Donald Trump následně prohlásil, že věří, že Chámeneí byl zabit.^[39][40] O několik hodin dříve íránský ministr zahraničí Abbás Arakčí ještě prohlásil, že Chameneí a prezident Masúd Pezeškján jsou naživu.^[41]

Ve večerních hodinách středoevropského času potvrdil prezident Trump, že Chameneí byl zabit při vzdušném úderu. Informace o Chameneího smrti vyvolala v zemi oslavy některých místních obyvatel (a někteří zase pro změnu truchlili).^[42][43]

Írán vyhlásil 40 dní smutku.^[44]

• 
  Chámeneí a ruský prezident Putin v roce 2007
• 
  Chámeneí s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem 23. ledna 2016
• 
  Chámeneí a švédský premiér Stefan Löfven v lednu 2017
• 
  Chámeneí a syrský prezident Bašár al-Asad v Teheránu 25. února 2019
• 
  Chámeneí, saúdský ministr obrany Khalid bin Salman Al Saud a íránský generál Mohammad Bágherí 17. dubna 2025