Historik je člověk, který se zpravidla profesionálně zabývá studiem historie, tedy dějin.
Pohled na historika (respektive pohled na to, kdo je to historik) prošel dlouhým a složitým vývojem. Za zakladatele historiků bývá zpravidla označován Hérodotos a několik dalších, především římských spisovatelů. Z dnešního pohledu se však nejednalo o historiky v pravém slova smyslu, neboť tito autoři se nepokoušeli o objektivní pohled, dalším, na prvním pohled markantním rozdílem je nesledování historie jako něčeho, co na sebe logicky navazuje. Snažili se čtivě popsat události, jejichž buď byli svědky, nebo je znali z různých pramenů. Jejich práce se často potkávala s prací kronikářů. Přesto je již u starověkých historiků přes jistou tendenčnost možné nalézt některé prvky, které jsou dodnes jednou z metod práce historiků, nejvýraznějším příkladem toho je snaha oddělit od sebe jednotlivé prameny a dle věrohodnosti z nich sestavit nejpravděpodobnější verzi příběhu. V antickém a středověkém světě lze najít mnoho příkladů toho, jak se chápání historika měnilo, jak byli tehdejší historici úspěšní a jak pouze popisovali události, popř. jak tyto události často záměrně zkreslovali.
Zlomovým dílem pro výklad pojmu historik je Montesquieuovo dílo Duch zákonů z roku 1748. Toto dílo prakticky započalo vytváření představy, kdo je historik. Představa o této úloze historiků byla dotvořena v průběhu první poloviny 20. století. Historik se tak stal člověkem, který pouze nepopisuje události, ale pokouší se v nich najít i souvislosti, k čemuž využívá analýz mnoha vědních oborů, jako je ekonomie, lingvistika, sociologie, psychologie, politologie atp. Tím se historici postupně přestali zaměřovat pouze na významné události a lidi začali nacházet souvislosti nejen mezi jednotlivými událostmi, ale i ekonomickými a ostatními faktory ovlivňujícími běžný život.
Na historiky ve všech dobách vynikal značný tlak, aby dějiny popsali podle nějakého předem daného ideologického cíle, mnoho historiků tomuto tlaku neodolalo, což vede k nutnosti opravdu pečlivě zkoumat, zda postoje daného historika nebyly finančně či jinak motivovány.
| „ | Pravý historik připomíná pohádkového lidožrouta. Ví, že jeho loviště musí být cítit pachem člověčiny. | “ |
| — Marc Bloch[1] | ||
Vybraní čeští historikové
Výběr vychází z bibliografických citací. Na rozdíl od kategorie Čeští historikové (viz níže) jsou zde uváděny i osobnosti, které dosud ve Wikipedii nemají monografické heslo, a etničtí Němci žijící v českých zemích.
A
B
C
Č
D
- František Dvorský
- Gelasius Dobner
- Eva Doležalová
- Růžena Dostálová
- Jaroslav Douša
- Václav Drška
E
F
G
H
Ch
J
K
L
M
N
O
P
R
S
Š
- Josef V. Šimák
- Dominik Šípoš
- František Šmahel
- Alena Šubrtová
- Josef Šusta
T
U
V
W
Z
Ž
Vybraní světoví historikové
- Donald Adamson
- Lucius Coelius Antipater
- Gaius Iulius Caesar
- Bruce Catton
- Robert Conquest
- Stéphane Courtois
- Eusebios z Kaisareie
- Jacques Le Goff
- Edward Gibbon
- Sir Basil Liddell Hart
- Hérodotos
- Klaus Hildebrand
- René Huyghe
- Paul Johnson
- Jacques Le Goff
- John Keegan
- George Frost Kennan
- Flavius Iosephus
- Jozef Kočiš
- Titus Livius
- Sir Stephen Henry Roberts
- John Gilmary Shea
- Viktor Suvorov
- Tacitus
- Thúkýdidés
- Xenofón
Reference
- ↑ BLOCH, Marc. Obrana historie aneb Historik a jeho řemeslo. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1967, s. 31
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu historik na Wikimedia Commons
Téma Historik ve Wikicitátech
Slovníkové heslo historik ve Wikislovníku