CS Knowledge Base

Narodil se v obci Veliki Žitnik u Gospiće. Vesnice se v této době nacházela v oblasti známé pod názvem Vojenská hranice a byla oddělená od zbytku Chorvatska s vlastní správou. Jeho otec Jakov^[2] byl Chorvat a jeho matka Milica byla Srbka. Z pravoslavné víry na katolickou přešla před svatbou. Antův strýc Šime Starčević byl katolický kněz, který smýšlel pozitivně o reformách, které se v Chorvatsku uskutečnily za vlády císaře Napoleona a tzv. Ilyrských provincií. Šime také učil Anteho latinsky. Poté jej učil Jose Vlatković.^[3] První město, kam se přestěhoval, byl Karlobag, kam odešel ve třinácti letech.

Studoval na gymnáziu v Záhřebu, kde také složil maturitu. Jedním z jeho učitelů byl Ivan Mažuranić.

Poté odešel do města Senj v severní části chorvatského pobřeží, kde se měl stát knězem. Po nějaké době odcestoval ze Senje do Pešti kde studoval teologii.^[4] Namísto života zasvěceného Římskokatolické církvi se ale rozhodl pro politický život. Jeho zkušenosti s církví ho přiměly zastávat sekulární postoje. Zasazoval se o oddělení církve od státu.

Původně chtěl být docentem na Záhřebské královské akademii (neúspěšně), nakonec pracoval ale v advokátní kanceláři.

V roce 1861 stál spolu s Eugenem Kvaternikem u vzniku Strany práva (Hrvatska stranka prava). V chorvatském Saboru byl zastáncem chorvatské nezávislosti. Snažil se svými kroky omezovat nebo blokovat veškeré vazby mezi Chorvatskem a Zalitavskem, resp. Rakousko-Uherskem a jako takovým. Habsburskou dynastii vnímal jako úhlavního nepřítele chorvatského národa.^[zdroj?]

Roku 1862 byl také jmenován notářem Rijecké župy; nakonec byl ale suspendován a odsouzen k měsíčnímu vězení^[5] z důvodu, že odporoval režimu. Zorganizoval totiž demonstraci v přístavním městě proti habsburské moci. V témže roce byl také ale zvolen do chorvatského parlamentu za město Rijeku. Poslancem zemského sněmu (Saboru) byl opětovně i v letech 1865, 1871 a od roku 1878 až do své smrti.

Ve Šramově advokátní kanceláři pracoval do roku 1871. V témže roce byl znovu zatčen, tentokrát za účast na Rakovické vzpouře (chorvatsky Rakovička buna) organizované Eugenem Kvaternikem. Po 75 dnech ve věznici a odchodu z původního zaměstání pracoval pro svého příbuzného Davida Starčeviće jako úředník.

Stal se protivníkem Vuka Karadžiće^[3][6] ve sporu o podobu srbochorvatského jazyka, neboť ten prosazoval jekavici^[2], naproti čemuž Starčević preferoval ekavici, byť sám vyrůstal v prostředí, kde se nepoužívala. Mohla jej ale ovlivnit jeho matka.^[2] Předpokládal ale, že ekavština převládne vlivem čakavštiny a kajkavštiny, nicméně k tomu nakonec nedošlo. Byl kritický rovněž k Vídeňské jazykové dohodě uzavřené právě mezi Karadžićem a chorvatskými jazykovědci, především Ljudevitem Gajem. Starčević se domníval, že neexistuje srbochorvatský jazyk a že neexistuje samostatná srbská identita. Pro Srby používal označení Slaveno-serbi i častoval je řadou ponižujících označení.^[1] Karadžićův spis Srbi svi i svuda pro Starčeviće znamenal opuštění myšlenky ilyrismu, tedy jednoty jižních Slovanů. Naopak Bosňáky vnímal jako integrální součást chorvatského národa.^[1]

Navíc Starčević horlivě vystupoval také proti antisemitismu a stal se ochráncem Židů, kteří pak byli následně na chorvatském území většinou voliči Strany práva. Mimo to byl členem výboru Matice ilyrské (předchůdkyně Matice chorvatské) a rovněž i byl v redakční radě časopisu Neven.

Zemřel dne 28. února 1896 v Záhřebu ve věku 72 let. Jeho hrobka v lokalitě Šestine (dnes Podsljeme) navrhl chorvatský sochař Ivan Rendić. Jeho pohřbu se zúčastnilo okolo třiceti tisíc lidí.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Ante Starčević na chorvatské Wikipedii a Ante Starčević na německé Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ante Starčević na Wikimedia Commons
• (chorvatsky) Stylizovaný životopis Archivováno 11. 2. 2016 na Wayback Machine.